Teorie kvetoucího čaje

V.

NORAMI

"Návnady jsou zajištěné, přepínám," ozvalo se skřípavě z vysílačky.

V podzemní základně se šířil chlad z betonu, který tvořil její strop, zdi i podlahu. Líbil se mi jeho drsný povrch, se kterým jsem se dlaněmi mazlila, kdykoliv jsem navštívila své Černé duše. Jako nevěrná milenka libující si v bolesti.

"Potvrzuju, že jsou klece na místě. Fáze dvě, přepínám."

Z přítmí jsem na obrazovkách sledovala termovize. Černé duše vytahovali uspané divochy z klecí a odkládali je na předem vybrané místo. Jejich oranžově zobrazená těla zahřívala tmavě modrou zem do fialové. Za několik hodin to bude krev stékající z jejich hladových prstů a mrtvol, díky kterým dostane půda rudý odstín. Teď divoši pracovali pro mě a jejich úkol byl jednoduchý - naplnit si žaludky a nejlépe při tom zabít hosty královny Xolani. Ta vidina mi zvedla koutek rtů výš.

"Fáze dvě ukončena, přepínám."

"Máte dvě hodiny na přesun. Pozor na šachtu J-38, technici našli závady, přepínám," oznámil operátor do mikrofonu, zatímco kontroloval data. V pravidelném rytmu se díval na kamery Černých duší. Žádná jména, žádné city. "Týme dvě, načasujte návnady podle plánu, přepínám."

Do mého temna vstoupil vrchní velitel, který zodpovídal za průběh misí vlastním životem. Žádná jiná Černá duše na mě nesměla promluvit, pouze Velitel, který měl přímý zákaz se mi dívat během rozhovoru do očí. Klopil zrak ke špičkám bot, i když byl mnohem vyšší než já. "Madam, fáze úklidu začala."

Na jeho jediný pokyn další kancelářská myš v místnosti začala ťukat do klávesnice a po okamžiku se z obrazovek staly kousky skládačky, které tvořily mapu s vrstevnicemi. Animace formovala dlouhou cestu z pralesa do červeného X v údolí.

"Časovače vypustí pachovou stopu až budou v jejich dosahu a tím je nalákají správným směrem. Bude jim trvat osm hodin, než se dostanou do cíle. To stačí, aby se stali ještě nebezpečnější a nikdo nebude mít podezření."

Do očí bijící X mě hypnotizovalo, stejně jako vzrušující představa děsu a násilí, které jsem zařídila. Obrátila jsem proti královně Xolani její vlastní lidi. Tyhle hry mě tak zatraceně bavily!

"Až hody skončí, chci vaši zprávu," řekla jsem suše, než jsem zmizela pryč. Nastal čas se připravit, než pozvednu sklenku k přípitku na nudné státní večeři.

~~~
ELIAS

24. října, Bao-lawa

Nemůžu spát. Nejraději bych měl tuhle "strhující" cestu za sebou. Stanem se prý svědky rituálu, kdy náčelníci kmenů předají svou moc do rukou královny, aby vzdala čest posvátným duchům, nebo tak nějak. Obnáší to cestu po řece a pak se projdem k chrámu. Skvělý!

Toho, co mě celý ty roky dělalo tím, kým jsem se stal, jsem se musel zbavit. Připadám si bez bradky jako nahý, zvláštně zranitelný, ale divoši považujou vousy za urážku a já vážně nemám v plánu si je proti sobě poštvat. Navíc Společenství dlí stovky kilometrů daleko a s tím i moje minulost.

Ocitl jsem se na tý nejzvláštnější lodi, kterou jsem viděl. Možná je to bárka, možná monstrum zrozený z džungle, do který mířím. Část paluby je zastřešená doškami prý z palmových a kokosových vláken na bambusových tyčích. Zní to strašně! Ale zbytek výpravy se lodí po řece v podobných bárkách, takže nám všem hrozí stejný nebezpečí smrti. Podpalubí patří těm deseti veslařům, kterým velí Dwarii. Tahle ženská v červenožlutém dashiki a hlavou plnou korálků ve vlasech snad ztratila mimický svaly. Ta by zřejmě nikdy nestrpěla, aby se byť jediný veslař netrefil do tempa. A kdyby snad, nechtěl bych být v jeho kůži.