Dcera lukostřelce (ff Bucky Barnes)

°2°

Najednou se židle otočila a tam seděl... nějákej divnej týpek. No takhle byl divnej a měl docela vražednej pohled, "Zdravím Wintere Soldiere, Archer. Posaďte se prosím." řekl drsným a vážným hlasem a rukou pokynul ke křeslu. Neměla jsem z něj dobrý pocit, ale následovala jsem Wintera. Když jsme se usadili začal mluvit, "Ahoj Archer, vítám tě zpět." řekl a při tom mi koukal do očí. Zarazila jsem se, "Já už tu někdy byla?" těkala jsem očima mezi Winterem a tím šéfem. Winter si poposedl, pak pohledem vyhledal šéfa, ten si také poposedl a odpověděl, "Ano, samozřejmě. Ale bohužel jsi se na včerejší misi praštila do hlavy a ztratila paměť, prý by se ti měla za pár týdnů vrátit." "Aha, tak proto mě tak bolí hlava?" zeptala jsem se a podívala se na Wintera, ten jen přikývl a mně to celé začalo dávat smysl. Pak si ještě s Winterem povídali, rozloučili se a my odešli.

~O 2 hodiny později~

Byla jsem opět v tom pokoji s kovovým nábytkem, který jsem pomalu, ale jistě začínala nenávidět, protože čehokoliv jsem se dotkala bylo ledové a když jsem si lehla, měla jsem pocit že ležím na kameni.

Někdo vešel a mě tím vytrhl z přemýšlení o tomhle strašném pokoji. Ležela jsem na posteli a neobtěžovala se kouknout kdo to je, prostě jsem se naštvaně zeptala, "To jako neumíš klepat nebo co?" "Promiň." podle hlasu jsem poznala že je to Winter, "No to je jedno, co potřebuješ?" zeptala jsem se už klidně a usmála se. On se taky usmál a odpověděl "Chtěl jsem ti říct, že za hodinu máme v tělocvičně trénink." znovu se usmál, má boží úsměv. On je boží. "Dobře, přijdeš, pro mě?" zeptala jsem, protože jsem neměla ani tucha o tom kde ta tělocvična je. "Jasně, přijdu. Buď připravená." "Ano, pane." zasalutovala jsem se smíchem. Usmál se a když odešel převlékla jsem se do něčeho v čem by se dalo cvičit, svalila se na postel a začala přemýšlet. Kde jsem se tady vzala? Umím vůbec ještě bojovat? A co to jméno, to jsem jako jenom Archer? Žádné příjmení? Koukla jsem na budík a zjistila že nám ještě 53 minut času, tak jsem zavřela oči a neplánovaně usnula.

~O hodinu později~

Winter Soldier

Šel jsem pro Arch. Zaklepal jsem a čekal, až se ozve. Nic se neozývalo tak jsem vešel. Jakmile jsem otevřel dveře, zjistil jsem že spí. Vypadala roztomile, ale museli jsme jít cvičit, jak nařídil šéf. Nejdřív jsem jí zkusil vzbudit oslovením "Arch?" nic, "Arche!" řekl jsem hlasitěji, ale pořád nic. Zkusil jsem s ni trochu zatřást, "Arche, vstávej!" to už se vzbudila.

Archer

Vzbudilo mě, když se mnou někdo třásl a říkal moje jméno, "Arche, vstávej!" rychle jsem vyletěla do sedu a rozhlédla se kterej magor mě budí. Když jsem zahlédla trochu pobaveného Wintera, začala jsem se taky smát. "Arche, to si ten budík nemůžeš nastavit?" zeptal se, "To sice můžu, ale já nečekala že usnu."

Zvedla jsem se, ustlala a poslala Wintera pryč, s tím že hned přijdu. Udělala jsem si drdol.

Než jsem odešla, přeletěla celou místnost pohledem,abych něco nezapomněla.
Otevřela jsem dveře, vyšla, ale hned jsem se zas vrátila a zabouchla dveře. Když mi došlo, čeho nebo spíš, koho jsem se lekla, dveře jsem opět otevřela a viděla řechtajícího se Wintera, který se jednou rukou opíral o rám dveří. Také jsem se pomalu začala válet smíchy na podlaze.

Uklidnit se nám trvalo hodně dlouho. "Promiň, nechtěl... nechtěl jsem nějak vyděsit."řekl mezi smíchem, "To... to je dobrý." odpověděla jsem a konečně se uklidnila, taky se uklidnil a my se pomalu vydali do tělocvičny. Došli jsme tam a já se musela hlídat, abych necivěla s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Byla opravdu úžasná, činky, žebřiny, kruhy, běžecké pásy, různé posilovací stroje, terče a uprostřed místnosti byla ohromná žíněnka.

Winter odložil na lavičku tašku, kde byly ručníky a pití a zamířil směrem k žíněnkám. Já jako ocásek cupitala za ním.

Začali jsme s protahováním pak jsme poslilovali, no a když mě začal učit sebeobranu, jsme se nestačili divit, jak mi to šlo.
"Tak když ti to tak jde, zkusíme boj z blízka, co ty na to?" zeptal se, "Okey."

Zkusili jsem spoustu triků. Skoro vždycky jsem prohrála. Když už se mi konečně podařilo ho povalit, tak jsem se šla napít, uklouzla jsem a čekala, až si nabiju držku, ale Winter byl rychlejší než gravitace a přitáhl si mě k sobě. Měla jsem výhled na jeho hruď, tak jsem zvedla hlavu, koukla mu do očí a uviděla touhu. Touhu kterou jsem snad nikdy nepoznala, ale když mi došlo že ho znám sotva pár hodin, tak jsem se odtáhla, špitla:"Promiň." a rychle utekla do pokoje.

Tak jo, tohle je konec 2. kapitoly, snad se vám alespoň trochu líbila.
Jsem ráda za každou hvězdičku, přečtení i komentář.
Mám vás ráda!
Vaše Kate💖😚