Dcera lukostřelce (ff Bucky Barnes)

°4°

Náš polibek přerušil nějaký agent, kterého jsem vůbec neznal. "Hledá vá... ježiš pardon, moc se omlouvám." řekl rychle a zavřel dveře, já i Arch jsme se po sobě podívali a začali se nahlas smát.

Uklidnili jsme se a já došel otevřít dveře, před kterými čekal, již zmíněný agent, Moris Lee. Jak jsem zjistil jeho jméno? Měl ho napsané na jmenovce." Co jste potřeboval?" tázal jsem se, mezi tím co jsme vyšli z pokoje, "Hledá vás šéf."
Řekl zahanbeně a odešel. "Tak jdem?" zeptala se, "Jo jasně, zkusíme, jak jsi si zapamatovala cestu." nevinně jsem se usmál a ona se zamračila.

Archer

Si myslí že nevím kudy k šéfovi, hah se bude divit. "No tak jdeme." zavelela jsem a vydala se na cestu. Byl překvapený a zamýšleně stál, ale když si všiml že jsem skoro o 5 metrů před ním, doběhl mě.

Když jsme došli až ke dveřím, zaklepal a čekal. Když se konečně ozvalo prosté, "Dál." gentlemansky mě pustil první, také vešel a zavřel dveře.

Opět se nám naskytl pohled na "úžasné" opěradlo, jako ten den, kdy jsem sem poprvé přišla. "Tak jak ti jde boj z blízka?" ptal se a u toho se pomalu otáčel, "Jo jde mi to celkem dobře." odpověděla jsem a trochu se pousmála, "Tak to jsem rád." řekl, jako vždycky bez emocí.

"Chtěl jsem vám říct, že za týden máte misi. Misi na které musíte zabít tyto lidi." podal nám složky se jmény, fotkami a popisy těch lidí.

Když jsem to otevřela, zarazila jsem se. Ta jména a ty fotky, mi něco říkaly, ale nejvíce mě zaujal list, o jakémsi Clintu Bartonovi.

Asi jsem na to musela civět pěkně dlouho, protože se mě Winter zeptal, "Jsi v pořádku?", "Já.. no.. jo jasně, jen mám pocit že je znám." otevíral pusu na odpověď, ale šéfis ho předběhl, "Ano, znáš je. Už jste se je pokoušeli zabít." odvětil na mojí otázku, "Aha, to by dávalo smysl.", "To je všechno, jestli teda něco nepotřebujete.", "Potřebuju, potřebuju měkkou postel." řekla jsem mírně ironický a usmála se, "Tak to by se dalo zařídit." řekl naopak, naprosto vážně. "Hm, tak čus." pokrčila jsem rameny a odešla.

Jakmile jsem vešla do pokoje, práskla jsem dveřmi a svalila se na postel. Ano, na tu PŘÍŠERNĚ tvrdou postel, div jsem si o ní nevyzikala zuby a nezlámala nos.

Musela jsem opět přemýšlet. Odkud znám ten team Avengers? Určitě jsem s nimi jen bojovala, přijde mi, že je znám víc.

Z mého opravdu dlouhého (ironie.. mrk, mrk. Já se strašně omlouvám, ale můj mozek, občas vymýšlí samé kraviny 😂) přemýšlení, mě vytrhl nějakej jouda kterej vešel.
"Neumíš klepat!!?" zamručela jsem a vylétla do sedu. U dveří stál pan Gorila a nevypadal zrovna klidně. Vlastně byl dost naštvanej.
"Co chceš!?" vyštěkla jsem naštvaně, no a to jsem asi dělat neměla.

Co si budem, byl červenej, jak pavijání
prdel, ale držel se. "Tak co je!?" zařvala jsem a stoupla si. Nic, "Haló! Vím, že mluvit umíš, tak to použij a mluv!" v tu chvíli ho to mlčení, asi přestalo bavit, nebo jsem ho tak naštvala, že to nevydržel,

"Tohle je můj pokoj, tak mi tady laskavě neřvi a vypadni.", "No, tak to, asi těžko!" založila jsem si ruce na prsou, "Ještě ráno byl tenhle pokoj můj!" řekla jsem už klidněji, "No, tak to, asi těžko," zopakoval po mně, "Ty máš totiž pokoj vedle." obočí mi vyletělo až někam na Mars, plácla jsem se do čela a řekla si, No, ty kráso, já su blbá, jak troky! (trocha z českomoravského slovníku, mrk, mrk)

"Promiň, Johnny?" na jmenovce měl napsané Jonathan, "Jo, jsem Johnny, a ty budeš Archer, že?" usmál se na mě, já jen přikývla "Tak já půjdu, měj se." usmála jsem se a zalezl vedle, do svého pokoje.

Zase jsem se svalila na postel a nestačila se divit. Matrace byla krásně měkká. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že je 21:38, rozhodla jsem se, že se půjdu vysprchovat a spát.

Po sprše jsem se oblékla do trika, které mi bylo, jako kratší šaty, vyčistila jsem si zuby a šla šli lehnout.

~o 30 minut později~

Už jsem skoro usínala, ale k mému štěstí, někdo zaklepal. Nechtělo se mi mluvit, tak jsem jen zabručela "Hm." Ten někdo vešel a sedl si ke mně na postel. Ucítila jsem tu nádhernou vůni a jeho chlahnou, kovovou ruku na mé tváří. Naskočila mi husí kůže, ale neřešila jsem to. Stěží jsem otevřela oči, bezeslov jsem se posunula, poklepala na místo vedle mě a zvedla deku na náznak toho, aby si vedle mě lehnul. Usmál se, lehnul si, já mu položila hlavu na hruď a on mě objal kolem pasu. Našla jsem jeho pravou ruku, propletla si s ním prsty a dala mu pusu. Přetočil si mě pod sebe a začal mě vášnivě líbat. Všichni si, asi dokážeme představit, co přišlo potom.

Po 100 letech nová kapitola.
Konečně jste se dočkali. Omlouvám se všem svým věrným čtenářům, ale chytla jsem coronu a byla mega unavená. Ale co si budem, před tím jsem byla tak líná, že jsem nepsala no.. 😅
Snad se vám kapitola líbila, chystám další knihu, takže to nevidím s další kapitolou úplně růžově.
Mám vás moc ráda
Vaše Kate 💖