Shrike [CZ překlad] ✓

1. | Zpět k těm živým plotům

JEDNA | ZPĚT K TĚM ŽIVÝM PLOTŮM

⋅⋆━━━━━≫⋆⋅☆⋅⋆≪━━━━━⋆⋅

Bůh lesa se probudil unavený.

Pomalu se odlepil od země a setřásl ze sebe mech a břečťan, který přes něj vyrostl. Jak dlouho spal tentokrát? Měsíce? Roky? Zvedl hlavu a zjistil, že na něj zírá jelen, jehož temné oči byly zvědavé a parohy jako pronikavé trny stoupaly směrem k listí nahoře.

„Ahoj," řekl bůh, „víš, jaké je století?"

Jelen na něj líně zamrkal.

Bůh si povzdechl, zatímco se vyškrábal na nohy, setřásl si z oblečení špínu a zatahal za obzvláště tvrdohlavou větývku břečťanu kolem jeho kotníku. Příliš náhle se uvolnila a bůh ve své nové bdělosti klopýtal vpřed. Právě včas se zachytil o jelena, který si nestěžoval, když mu bůh obmotal ruce kolem krku, a pomalu dýchal a snažil si vzpomenout na své jméno.

George.

Jmenoval se George.

„Děkuju, jelene," zašeptal proti měkké srsti zvířete. „Moje jméno je George. Myslím. Vím."

Jelen si v odpovědi odfrkl.

„To tě samozřejmě nezajímá," řekl George, nechal ruce sklouznout ze zvířete a zaklopýtal na svých vlastních dvou nohách. „Ale můžu tě přimět, aby ti na mně trochu záleželo."

George se natáhl k zemi, dokud se jeho prsty nedotkly orosené trávy. V cuku letu začal ze země vyrůstat keř, listy a větve se kroutily vzhůru a na okamžik se otřely o Georgeovy prsty, jako kdyby mu chtěly říct: ahoj, malý bohu, dobré ráno, než budou pokračovat v jejich vnější expanzi. Jelen rostlinu sledoval nejdřív s obavami a poté se zájmem, když její větve začaly tíhnout bobulemi.

„Jen do toho," řekl George a nepatrně od své ruční práce ustoupil. „Je to dárek."

Jelen přistoupil a zvědavě očichal shluk ovoce, než se obrátil k Georgeovi.

Ten protočil oči. „Nesnažím se tě otrávit. Je to bezpečný."

Jelen zamrkal. George zamrkal nazpět.

„Ach, u bohů," zasténal George. „První skutečný rozhovor, který po letech vedu, je se zvířetem, které si myslí, že se ho snažím zabít." Povzdychl se a usadil se zpátky na zem, na které spal. „Jsem trochu jiný, víš? Nejsem jako všichni ostatní," ústa se mu posměšně zkřivila. „Někdy si taky říkám, proč je tolik z nás stvořeno pro krutost. Bůh krve, bůh bouře, bůh války, bůh lovu, cokoli tě napadne. Takže tvoje váhání chápu. Nejsi zvyklý na laskavost bez nějakých podmínek, že?"

George se natáhl dopředu, aby mohl z křoví mezi nimi utrhnout jednu bobuli. Ujistil se, že jelen pozoruje každý jeho pohyb, a bobuli si přiložil k ústům a začal ji žvýkat.

„Vidíš?" zamumlal, necítil nic jiného než sladkost. „Můžeš mi věřit."

Nabral další hrst bobulí a jelenovi s vykulenýma očima je nabídl na dlani. Jelen se opatrně přiblížil, jeho kopyta byla na měkké trávě téměř němá. Sklonil hlavu směrem k němu a bobulím; George musel zaklonit hlavu, aby se vyhnul jeho parohům. Jeden z jeho hrotů ho poškrábal po tváři, ale Georgeovi to malé zranění nevadilo.

„No vidíš," řekl, když si jelen konečně, konečně vzal bobule do tlamy. „Víš, možná jsi jediná živá věc, která zná mé jméno. Netuším, jak dlouho jsem spal, ale muselo to být dost dlouho na to, aby lidé zapomněli." Jelen dojedl své poslední bobule a s úžasem se na George podíval. George se uchechtl, natrhal další hrst bobulí, aby mu ji nabídl, a pokračoval: „Šel jsem spát unavený. A probudil jsem se unavený. Řekni mi, myslíš si, že je to spravedlivý?"