Shrike [CZ překlad] ✓

5. | Nedokázal jsem ani šeptat

PĚT | NEDOKÁZAL JSEM ANI ŠEPTAT

⋅⋆━━━━━≫⋆⋅☆⋅⋆≪━━━━━⋆⋅

V zadní části obchodu bylo zrcadlo. Viselo na zdi, dokonale všední v porovnání s dalším zbožím, které viselo hned vedle něj: ostnaté palice, cepy, sada nožů, nad nimiž by se George mohl zapřísáhnout, že jsou zrezivělé krví. Za sebou slyšel své společníky, jejich kroky na dřevěné podlaze byly téměř tiché a jejich hlasy zcela. Tu a tam zaslechl jednoho z nich, jak nad nějakou ze zbraní nadšeně vykřikuje, a pak jak toho druhého volá k sobě, aby se s ním mohl o svůj objev podělit. George lákalo se k nim přidat.

Ale to zrcadlo.

Už to bylo dávno, co se George do nějakého podíval. Po celá léta, mezi cestováním se Sapnapem a nalezením domu, svou tvář viděl pouze ve zkresleném odrazu vodní hladiny nebo při letmém pohledu na svůj odraz v čepeli své válečné sekery, než ji někomu prohnal hrudí.

Bůh, který na něj nazpět hleděl, byl k nepoznání. Jeho vlasy byly delší a vlnily se mu přes uši a zátylek. Ze všech jeho a Sapnapových pomýlených nehod získal jednu či dvě drobré jizvy. Ale to nebylo ono. To nebylo to, co se změnilo.

Bohové nestárli, ale George měl pocit, že vypadal starší. A, ksakru, vypadal naprosto vyčerpaně.

„Georgi?" Sapnapův hlas, znějící daleko. „Georgi, jsme připraveni vyrazit."

Já ne, řekl George, stále stál a stále zíral do zrcadla a snažil se přijít na to, kdo se z něj na něj dříve díval.

V rohu záblesk zeleně a George v obrazu nalezl Dreamovy oči, když se vynořil zpoza rohu. Dream se usmál, když ho uviděl, a vykročil vpřed.

„Tady seš," řekl Dream. „Myslel jsem, že jsme tě ztratili."

„Jsem jenom tady," řekl George. „Čekám."

Dream si stoupl vedle něj, takže teď v zrcadle byli bohové dva.

„Co tam vidíš tak zajímavého, Georgi?" zeptal se Dream a cuknutí koutku úst prozradilo, že nejde o skutečnou zvědavost, jen o pobavení.

„Vypadám unaveně," odvětil bez přemýšlení. „Neměl bych vypadat unaveně. Není nic, kvůli čemu bych měl být unavený."

A to byla pravda. Posledních pár měsíců od toho, co dokončili Komunitní dům, bylo... dobrých. Tichých. George své dny trávil prozkoumáváním každičkého centimetru lesa a znovu pevným krokem vstoupil do světa, který tak dlouho zanedbával. Byl to jeho návrat domů a les ho zpět snadno přivítal. Nechal se jím bezcílně toulat, častokrát bos, jen aby mohl na své kůži cítit lesní půdu. Následoval ptáky k jejich hnízdům; pro lišky, které ho začaly pronásledovat, nechal vyrůst keře s čerstvými plody a jednou měl dojem, že mezi stromy zahlédl potulujícího se jelena. Ale byl pryč dřív, než za ním mohl rozeběhnout.

A ke konci dne se George vrátit zpátky do domu. Ne do hostince u cesty s postelemi, jež stále páchly cizinci, kteří je obývali před ním, ani ne ke studené a tvrdé půdě, ani ne do stanu nějaké armády, ke které se Sapnap rozhodl z rozmaru přidat. Do domu. Domů. Občas Sapnapa s Dreamem našel venku, kde spolu trénovali souboje. A seděl na trávě a pozoroval je, dokud se nesetmělo. Byla to rutina a George do ní bez sebemenších problémů spadl.

Bylo to dobrý. Byly to milosrdnější chvíle než ty, ve kterých se George kdy ocitl.

Tak proč pořád vypadal tak unaveně?