Městečko Palermo usíná...

Změna role

Nemohla jsem tomu uvěřit. Zabila jsem Simona! Řvala jsem v duchu. Teď je ze mě vrah. Můžu si tisíckrát opakovat, že jsem ho zabila v sebeobraně, ale pořád hlas někde ve mně říká, že jsem ho prostě zabila. Je jedno proč, ale udělala jsem to. Teď bude vraždění náplní mé části života v téhle hře. Simon byl sice vrah, ale vraha z něj udělala tahle hra. Nějak jsem věděla, že tahle hra z něj udělala monstrum, dřív takový určitě nebyl. A já ho zabila. Nedokázala jsem z hlavy dostat vzpomínku na jeho oči, když z nich vyprchaly poslední zbytky světla. Zavrtělela jsem hlavou ve snaze tu vzpomínku dostat z hlavy. Nedá se říct, že by to pomohlo, ale mohla jsem aspoň trochu rozumně uvažovat. Potřebovala jsem se nějak zbavit Simonova těla a musela jsem odstranit důkazy. Simonovo tělo jsem zabalila do prostěradla a odtáhla jsem ho do jeho bytu. Bydlel ve stejné budově jako já a měl u sebe klíč. Položila jsem ho na postel a prostěradlo jsem hodila do krbu. Potom jsem odešla do svého bytu a vzala jsem mop a vytřela jsem podlahu, na které bylo několik krvavých fleků. Mop jsem důkladně vymáchala ve vodě, aby na něm nezůstala ani kapka krve. Pak jsem si vzpomněla na Simonovu zbraň. Vlezla jsem pod postel a vytáhla jsem jí. Byla to taková menší pistol. Nikdy jsem se o zbraně nezajímala a tudíž jsem o nich nic nevěděla. Rozhodla jsem se pistoli někam schovat. Vyndala jsem z ní náboje a ty jsem dala do krabičky a tu i s pistolí jsem schovala tak, že jsem rozepnula matraci a nůžkama jsem do ní vystříhla otvor, do kterého jsem pistoli i krabičku s náboji dala. Matraci jsem pak zapla a dala na ní prostěradlo. Oblečení jsem dala do pračky, protože bylo celé od krve. Šla jsem se ještě vysprchovat protože jsem byla taky celá od krve. Snažila jsem se ze sebe smýt krev, ale i pocit viny. Po nějaké době jsem vyšla ze sprchy a šla jsem si lehnout. Byly už 2 hodiny ráno. Hrozně dlouho jsem nemohla usnout. Pořád jsem myslela jen na to, co jsem udělala. A před očima jsem měla pořád vzpomínku na umírajícího Simona...

„Došlo k výměně rolí, vrah byl totiž zabit a vrahem se stává ten který ho zabil” ozval se hlas ráno na nástupu. „všichni si tedy zakrytjte oči” všichni si na příkaz toho hlasu zakryli oči. „Vrahové se na sebe podívají” pokračoval hlas. Zvedla jsem tedy hlavu a setkala se s pohledem Niny. Nina je a celou dobu byla druhý vrah. „Vrahové si také zakryjí oči” uposlechla jsem hlas a zakryla si oči. „všichni si odkryjte oči, včera večer byl zabit Simon a ten byl do včerejší noci vrahem” všichni mlčeli a ve výrazech několika lidí bylo vidět zděšení nebo překvapení. „Nějaká obvinění?” zeptal se hlas. Všichni mlčeli. „Tak tedy rozchod” řekl ještě hlas a všichni jsme se rozešli. Já šla zase do práce. Byla jsem hrozně vyděšená a bála jsem se že to na mně bude poznat. Začala jsem šít sukni k nějakým šatům, když v tu najednou někdo dole zaklepal. Slyšela jsem jak tam Nina mluví s paní které patří tenhle obchod. Říkala něco jako:„Chci si nechat ušít šaty na objednávku” takhle to dělala spousta lidí tady. Za chvilku jsem slyšela klepání na dveře svojí dílny a tak jsem šla otevřít. Amy dnes nebyla v práci, vzala si na dnešek dovolenou. „Ahoj Jenny, chtěla bych si nechat od tebe ušít šaty na objednávku, přinesla jsem ti návrh” návrh mi podala a já si ho prohlédla. Byly to celkem jednoduché šaty s bílým vrškem a s tmavě modrou sukní,která měla bílé lemování. „Dobře, za dva dny to budeš mít” „Skvělé” řekla nadšeně. Potom ke mně přišla a zašeptala mi do ucha „Dnes v 8:00 jdi ke mně do paneláku a ať tě nikdo nevidí” přikývla jsem a Nina odešla. Skoro jistě jsem věděla, že se mnou chce naplánovat vraždu na dnešní noc. To bylo to poslední o co jsem stála. Začala jsem šít ty šaty, který Nina chtěla. Skoro vůbec jsem se nesoustředila.

V 19:50 jsem vyšla z práce a zamířila k sobě domů, u svého domu jsem však změnila směr. Opatrně jsem se proplížila kolem pouličních lamp a zamířila jsem si to k paneláku kde bydlela Nina. Bydlela na konci parku, který nebyl zas tak velký a začínal kousek od mého domu. V parku byla spousta stromů okolo kterých jsem se musela nepozorovaně proplížit. Kdyby mě někdo viděl tak by to byl konec, protože komu by nepřišlo divné, potkat holku plížící se okolo stromů v parku. Díky bohu mě nikdo neviděl a tak jsem se nepozorovaně dostala až k paneláku kde Nina bydlela. Viděla jsem ji v okně a za chvíli už seběhla dolů k hlavním dveřím a otevřela. Hned mě vtáhla dovnitř a co nejpotišeji jsme šli do jejího bytu, který byl v 5. patře. Když jsme vešli do jejího bytu, dovedla mě do jejího pokoje a z takového sejfu, který byl celkem velký a byl schovaný za hromádkou oblečení, vytáhla nějaké dvě krabice, jednu mi podala a druhou si vzala sama. Když jsem tu krabici otevřela, oněměla jsem zděšením. V krabici se nacházelo několik pistolí, 3 injekční stříkačky, několik popsaných lahviček (jedy a různý látky), několik nožů, provaz, drát, 5 párů rukavic, pár odpadkových pytlů, paklíče a nějaké šátky. „Tohle mi pro tebe dali, tyhle věci budeš používat k uskutečnění vražd” „D-dobře” vykoktala jsem ze sebe. „Teď se musíme domluvit, koho zabijeme, jak, v kolik a jestli jen jedna z nás nebo obě” „Dnes půjdeme obě ať víš jak na to” řekla Nina chladně. Nezmohla jsem se na slovo a tak jsem jen přikývla. „Chápu, že jsi nervózní, ale to tě přejde” řekla Nina s ledovým klidem při pohledu na můj výraz. Nechápala jsem jí, jak mohla říct, že mě to prostě přejde?! Pro ní to je už úplně normální, ale pro mě to prostě není taková pohoda. „Takže, dnes naší obětí bude Suzan” ta co obvinila Elizabeth, vzpomněla jsem. „Proč zrovna ona?” zeptala jsem se. „Ona je nejsnažší cíl, je to nejbližší dům” vysvětlila mi Nina. „zabijeme ji injekcí jedu” přikývla jsem, nechtěla jsem tam jít. Tohle nedokážu, říkala jsem si. Nina sbalila všechno potřebné a vzali jsme si na sebe tmavé oblečení, abychom splynuly s prostředím. Temnými uličkami, jsme se plížili několik nesnesitelně dlouhých minut. Honily se mi v hlavě spousty myšlenek. Bála jsem se, byla jsem zmatená, nechtěla jsem Suzan nijak ublížit. Když jsme došli k paneláku kde bydlela, Nina vypáčila zámek a šly jsme nahoru. Vypáčila i zámek u bytu Suzan. Potichu jsme otevřely a vešly jsme dovnitř, v bytě byla tma, šly jsme do pokoje kde Suzan spala a Nina si připravila injekci, kterou mi podala a řekla jak s ní mám zacházet. Dívala jsem se na injekci nerozhodně, nechtěla jsem ji Suzan píchnout, ale na druhou stranu jsem musela...