Městečko Palermo usíná...

Vražda a podezření

„Dělej" zavrčela Nina. „Já.." „Koukej si tu injekci vzít a dělej! Bez keců!" řekla ostře bez toho aby mě nechala domluvit. Nervózně jsem si vzala injekci do ruky a zamířila jsem k Suzan. Když už jsem injekci měla skoro u její paže rozklepala se mi ruka a cítila jsem jak mi po tváři stékala slza. Nedokázala jsem ji zabít. Ale Simona jsi zabila. Ozval se hlas v mé hlavě. Úplně jsem strnula. Zase ta vzpomínka na jeho prázdný pohled. „Tak mi to dej no! Nedokážeš ani tohle? To jsi tak nemožná?" zavrčela Nina a vzala si ode mě injekci. „Já to prostě nedokážu! Nejsem vrah jako ty" řekla jsem okamžitě bez rozmyšlení. „teď mě poslouchej!" sykla a chytila mě za zápěstí, za které si mě přitáhla blíž k sobě. „Vraha ze mě udělala tahle hra! Dělám to pro přežití a ty se seber! Tady není čas na pocity viny!" řekla mi a pak mě pustila a i s injekcí v ruce vyšla pomalým a tichým krokem k Suzan. Injekci jí dala k paži a obsah jí píchla. Suzan jen krátce a lehce škubla rukou. Potom se jí zastavily i pohyby hrudníku. Vypadala jako by se jí nic nestalo. Akorát pomalu bledla a ve svitu měsíce to vypadalo dost děsivě. Zadržovala jsem dech abych se nerozplakala. Nina mě chytla za zápěstí a táhla mě pryč. Potom mě poslala domů a dala mi s sebou nějaký sejf, takový jako měla i ona a krabici s věcmi na vraždy. Pomalu jsem se plížila parkem až domů. Když jsem vešla do bytu dala jsem sejf s tou krabicí za nějaké oblečení. Potom jsem padla na podlahu a rozplakala jsem se. Brečela jsem kvůli tomu jak jsem zabila Simona, kvůli umírající Suzan, kvůli tomu, že ze mě teď byl vrah. Brečela jsem dlouho a z únavy jsem pak usnula.

Nástup proběhl jako obvykle. Vůbec jsem nevnímala, probralo mě až když někdo zařval „Je to Jenny!" nevěděla jsem kdo mě obvinil, ale bála jsem se. Vyděsila mě myšlenka na to, že jako další skončím na šibenici. Nechtěla jsem okolo krku provaz, který mě přivede na onen svět. „ Je podezřelá!" zařval onen hlas. „Není to ona" řekla Amy a Nina ji podpořila. Nakonec pro mě nikdo nehlasoval. Když jsme odcházeli, myslela že omdlím nebo se pozvracím. Naštěstí jsem dnes nemusela do práce.

„Co je s tebou?! Jdeme! Seber se!" řekla mi naštvaně Nina. Pořád mi nebylo úplně dobře, po tom co se odehrálo na nástupu. Točila se mi hlava, chtělo se mi brečet, křičet, zvracet bylo mi na omdlení. „J-já..." koktala jsem, ale Nina mi skočila do řeči. „Nemáme čas! Pochop to! Jestli chceš přežít, tak se začni snažit!" bylo vidět, že se snažila mě nekřičet, protože by se tím prozradila. Skoro jsem jí nevnímala. Zatřásla se mnou a říkala něco ve stylu „prober se!"mojí psychice to teda zrovna nepomohlo. Točila se mi hlava a taky jsem omdlela. Nakonec se jí povedlo mě nějak probrat a udržet mě při vědomí, vysvětlila mi plán vraždy a trvala na tom, že musím jít s ní. Dostali jsme se do bytu oběti a Nina si připravila nůž. Potom přišel ten příšerný moment, kdy se její nůž zasunul do hrudi oběti.