Městečko Palermo usíná...

Ne! Nebo vlastně ano? A cesta ke svobodě

Co když nikoho nezabiju? Napadlo mě. Sklonila jsem svou zbraň. Proplížila jsem se zpět ke svému domu a zbraň uklidila do sejfu. Převlékla jsem se a lehla jsem si do postele, v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a hned poté se dveře otevřely. Vylezla jsem z postele a před sebou jsem uviděla nějakou postavu. Byla to nějaká žena a hned za ní stál nějaký muž. Té ženě mohlo být asi okolo 30 let. Měla na sobě černý rozepnutý kabát a pod ním měla černý svetr. Měla na sobě černé džíny a černé boty. Měla rozpuštěné vlasy barvy ohně. Muž za ní byl vysoký a měl černé vlasy a zlověstný výraz. Měl na sobě černý kabát, černé kalhoty i boty. „Ale... Ale, kdo pak tu je? Vrah? A jaktože nikdo ještě není na onom světě?” řekla ta žena posměšně. Když mě nazvala vrahem, měla jsem chuť jí vrazit facku. Nezmohla jsem se ale na slovo. „Tak jdi! Nemáš tolik času pokud teda nechceš aby tě někdo viděl!” řekla ta žena ostře a ukázala na dveře. „Ne” řekla jsem rozhodně. „Cože?!” zeptal se naštvaně a udiveně ten muž. „Já nikoho nezabiju!” dovysvětlila jsem to tomu muži, který to evidentně nepochopil. „No tak to moment...” začala ta žena, ale já jí skočila do řeči. „Proč tu jsem?” zeptala jsem se. Řekla jsem si, že se odpověď na tuhle otázku dozvím ať to stojí cokoliv. „Takže tohle bys chtěla vědět?” zeptala se ta žena. „Ano, tohle chci vědět!” řekla jsem tvrdohlavě. „Tak fajn. V různých školách děláme průzkumy a vybíráme adepty na naše školy” „jaké školy?”zeptala jsem se. Jen se zlověstně usmála a pokračovala. „Na školy pro speciální vojáky. Tito vojáci bojují v rámci naší "organizace" a jejich náplní práce je boj a tím pádem i vraždy” „Naše škola o tom věděla?!” zeptala jsem se bez rozmyšlení. „Samozřejmě, dostávají za to peníze a můžou se stát členy naší "organizace"” odpověděla ta žena a já si vzpomněla na událost z minulého roku. U nás ve škole se ztratili 3 žáci a už je nikdy nenašli, muselo to souviset. Najednou mě napadla další otázka. „Co je to za "organizaci"?” zeptala jsem se. „Naší zemi zničila válka. My jsme vycvičili už spoustu vojáků, abychom získali zpět naší zemi. Čím víc vojáků máme, tím větší území pak můžeme získat a za nějakou dobu, ovládneme celý svět. Ti kteří zde neuspějí, čeká smrt. Buď zemřou přímo v této hře a nebo pak v konečném výběru ze zbývajících lidí” asi půl minuty jsem mlčela, nedokázala jsem pochopit, jak někdo něco takového může dělat. Probral mě až zvuk zvonění. Muž který stál za tou ženou mobil zvedl a šel na chodbu, po chvilce vešel zpět do bytu a něco zašeptal té ženě. Pak odešel. Nevěděla jsem co mám dělat, pokud přežiju, bude ze mě voják, jehož prací bude jen a jen vraždění. „Kdo všechno to tu vede?” „Já a Kevin, ten teď ale jak víš musel odjet”aha,takže ten muž co odjel je Kevin, tudíž je tu na to teď sama. „Půjdu teda dnes v noci, jen se převléknu” řekla jsem, vzala si oblečení a zamířila jsem do koupelny a převlékla jsem se. Když jsem vyšla z koupelny, tak tam ta žena stále stála. „Jdi, já tu na tebe počkám až se vrátíš” řekla. Najednou mě napadlo něco šíleného. Vzala jsem ze sejfu pistoli a zastrčila jsem si jí za pásek. Šla jsem ke dveřím a už už jsem sahala po klice, když jsem se najednou otočila a té ženě jsem vrazila pěstí tak moc až spadla na zem, vytáhla jsem pistoli, ale ta žena mě kopla do nohy a mě pistole vypadla z ruky, potom ta žena vstala a začala mě škrtit. Nemohla jsem se skoro bránit a už jsem skoro omdlela, ale najednou se ozvalo zqklepání na dveře. To ženu překvapilo a otočila se směrem ke dveřím. Využila jsem moment jejího překvapení a kopla jsem ji do nohy, pustila mě a chtěla mi vrazit pěstí, stihla jsem uhnout a ona narazila pěstí do stěny, já sebrala ze země pistoli a střelila jsem ji z boku do ruky a pak ještě jednou, akorát tentokrát ji kulka trefila do boku. Po ráně do boku se skácela k zemi a zavřela oči. Nemohla jsem tomu uvěřit zabila jsem někoho dalšího, i přesto, že jsem si řekla že dnešní noc nikoho nezabiju. Podívala jsem se na zem vedle mrtvé ženy a všimla jsem si malé obdélníkové krabičky, která vedle ní ležela. Vzala jsem ji do ruky a všimla si několika napísů
Hlavní brána-zavřeno
                          Otevřít
Hlavní budova-zavřeno
                             Otevřít 
Pod tímhle byla dvě tlačítka
Zavřít vše a otevřít vše
Chvíli jsem se na to nevěřícně koukala a pak mi to došlo. Celé město bylo obehnáno zdí ve které byla jen jedna brána. Hlavní brána. Tohle byla naše cesta ke svobodě. Stiskl jsem tlačítko otevřít u nápisu hlavní brána. Rychle jsem otevřela dveře a za nimi jsem uviděla Amy. „Jenny! Co se stalo, slyšela jsem z tvého bytu...” nenechala jsem ji domluvit a vykřikla jsem„Jsme volní!” potom jsem vyběhla k oknu, otevřela jsem ho a zakřičela „Jsme volní!” ve všech oknech se rozsvítilo a za chvíli byli všichni u otevřené hlavní brany. Amy se na mě nevěřícně dívala. „Už se můžeš vrátit domů” řekla jsem plná nadšení. „Já se taky vrátím, za tou zdí je les, který znám” řekla jsem ještě. „Bydlím hned ve vesnici, která je vedle města kde bydlíš” řekla Amy nadšeně. Už začínalo svítat a tak jsme se rozhodli jít domů. Seběhli jsme tedy schody našeho paneláku a vydali jsme se k hlavní bráně. Míjeli jsme domy, obchody a všechno to co patřilo k tomuhle městu. „A jak se stalo že jsme volní?” zeptala se mě Amy. Vyprávěla jsem jí všechno co se mi stalo a Amy se tvářila dost překvapeně. „To je vážně šílený!” řekla, když jsem všechno dovyprávěla. Řekla jsem jí ještě o tom proč byla obviněná Elizabeth. Nina mi říkala, že si sehnala paruku, která byla podobná vlasům které měla Elizabeth.

Po několika hodinách jsme dorazily do města kde jsem bydlela, byla jsem šťastná že jsem zpět...

Po tom co se Amy s Jenny vrátili, se rozjelo pátrání po členech této organizace a několik jich bylo zatčeno.