Elves love [unfinished]

10. část - It's my fault

Tauril vytrhla ze snění ruka, která se dotkla jejího právého ramene.

---------------------------------------

„Tauriel," oslovil jí princ jemně. „Jak jsi věděl, že jsem tady?" pousmála se na Legolase, který si sedl vedle ní. Úsměv jí oplatil a pak jí lehce pohladil po tváři. „Vždycky vím, kde tě najít," odpověděl jí upřímně a lesní elfka se začervenala.

Mlčeli, dokud princ opět nepromluvil. „Víš o tom, že přijedou Lesní elfové?" podíval se na ní a ona jen překvapeně, zakroutila hlavou v záporném gestu. „To jsem netušila," kousla se do rtu a pak se podívala zpět na jezírko. Lesní elfové v ní vyvolávali spoustu pocitů. Ztrátu, smutek, štěstí a spoustu dalších pocitů. Vyrůstala tam, dokud se nějakou záhadou nedostala do Temného hvozdu. Zajímalo by jí, jestli uvidí svojí rodinu, ale předpokládala, že ne, její rodiče nikdy nejezdili, pokud to nebylo nutné.

„Proč?" zeptala se pouze a znovu pohlédla na Legolase, který si nyní pohrával s náhrdelníkem, který od ní dostal, to jí donutilo k mírnému úsměvu. „Přemýšlel jsem a otec mě chce evidentně provdat," povzdechne si a pak se na vyděšenou elfku podívá. „Ale já tě miluji Tauriel a nic nám nebude stát v cestě, ano? Nic." Zopakuje a chytne jí za ruku. Elfka pouze přikývla. „Dobře, věřím ti," její koutky se mírně nadzvedly a při tom si s ním propletla prsty.

„Měli bychom se vrátit, byla jsi pryč docela dlouhou dobu," promluvil po chvíli opět Legolas a spolu s Tauriel vstal. „Nechci tě ztratit," zašeptala skoro neslyšeně, avšak princův dokonalý elfí sluch slyšel každý detail toho, co řekla. „Neztratíš mě. Nikdy," podíval se jí do očí a jemně jí políbil na rty. „Nikdy, rozumíš?" Lesní elfka přikývla. „Miluji tě Legolasi," skoro se v jeho oceánových očích ztrácela, byla tak překrásné, že se do nich nemohla přestat dívat. „Taky tě miluji Tauriel, ale není důvod se obávat," znovu jí políbil, tentokrát o něco déle, po té jí chytil za ruku a vydal se s ní k paláci.

***

Legolas doprovázel Tauriel do pokoje, ovšem na neštěstí cestou potkali krále. Zamračeného krále, což ani pro jednoho z nich neznamenalo nic dobrého. „Otče?" oslovil ho princ tázavě. „Co tu děláš?" Král se zamračil ještě víc. „Teď se budu ptát já Legolasi!" nezvýšil hlas, pouze velmi jasně zdůraznil slovo já. „Kde jste byli?" zeptal se, když mu princ nic neodpověděl.

„Je to má chyba," předběhla elfka prince s odpovědí. Byla jsem pryč moc dlouho a Legolas se o mne strachoval, tak se mě šel najít." Tauriel si nebyla jistá, zda to tak bylo, ale doufala, že pro krále tato odpověď bude stačit. Aspoň nyní.

Thranduil mírně nadzvedl obočí. „A kde jsi byla tak dlouhou dobu Tauriel?" Svůj pohled teď směřoval jen na ní. Lesní elfka se už chystala odpovědět, ale přerušil jí troubení na lesní roh. „Lesní elfové," oznámil věcně Legolas. „Už jsou tady," dodal a pak se vydal k hlavní bráně. Thranduil s Tauriel ho následovali.

Legolas vyšel velkými dveřmi z paláce, ale ihned se zastavil, když spatřil svou dávnou kamarádku. Chvíli jí jen pozoroval, ale když si všiml, že se k němu blíží, pousmál se. Dolores mu úsměv sladce oplatila, došla až k němu a poté ho pevně objala. Stejně tak on jí. „Legolasi," hlesla jen a poté se odtáhla. „Tak dlouho jsme se neviděli," usmála se a prince si prohlédla. Vypadal opravdu jinak, naposledy se viděli asi před deseti lety, takže vypadal jinak, opravdu jinak. Mužněji, dospěleji, byl také mnohem hezčí, což bylo princezně jasné, ještě než přijela, vždy byl pohledný.

Legolas jen přikývl. „Vypadáš jinak, lépe samozřejmě," dodal princ, aby věta zněla slušně, jak se to od prince sluší. „Děkuji, nápodobně," stále se až přesladce usmívala. Byla nádherná, to musel Legolas uznat, ovšem on mě oči jen pro Tauriel, pootočil se na ní. Stála o kousek dál, když si všimla princova pohledu pousmála se na něj.

„Vítám vás, Lesní elfové," pronesl po chvíli Thranduil a všichni ztichli. „Pojďte prosím dál, hostina již připravena," pokynul rukou směrem dovnitř a elfové se tam tedy na rozkaz krále vydali. Legolas chtěl jít za Tauriel, ale otec ho zarazil. „Věnuj se princezně Dolores Legolasi." Oznámil mu, nechal Tauriel vejít a pak šel i on. Legolas se ohlédl na princeznu, která se na něj povzbudivě usmála. „Tak pojď," zasmála se a vešla. Vždycky byla veselá a stále se smála. Legolas jí měl rád, ovšem při pomyšlení na to, že by si jí musel vzít, že by si musel vzít jakoukoliv jinou elfku než Tauriel mu do smíchu nebylo, dělalo se mu spíše zle. Vždy si přál mít po boku svou matku, aby mu mohla poradit, nebo se ho aspoň v některých situacích mohla zastat. Ovšem nebyli mu ani tři roky a už tu nebyla. Byla to pro všechny ohromná ztráta, hlavně pro prince a krále, ale časem se z toho musel dostat, ať chtěl nebo ne. Musel se připravit na to, že si jednou bude taky muset nějakou princeznu vzít na což byl připraven, ale pak přišla Tauriel. Ta krásná lesní elfka přišla a změnila tím celý jeho život, už si nemohl vzít jen tak někoho, chtěl jí, jen a pouze Tauriel.

Poznt. Autorky: Tak je tu další díl :) MOc se omlouvám, že teď dlouho nebyl, ale byla jsem nemocná a neměla jsem na nich chuť, ale hned jak mi bylo líp mohla jsem, sedla jsem k počítači a psala :D

Doufám, že se vám díl bude líbit a chtěla bych všem moc poděkovat za komentáře a votes :) Mám vás ráda :3 :)

-Sabrinnka