Na lásku nikdy není pozdě

7.

"Harryyyyy, já nevím, co si mám obléct!" vztekal jsem se u skříně. "Jojo, nemám nic na sebe, takže zůstávám doma a je to", zhodnotil jsem. "Ty trubko jedna", ozvalo se z poza rohu. Dramaticky jsem nafoukl tváře a snažil se vypadat naštvaně. Bohužel, efekt to mělo opačný a jen co se Harry ukázal přede mnou, začal se nekontrolovatelně smát. "Hele, to není vtipné", čertil jsem se. "Prom-miň, ale jsi tak rozkošný." Chechtal se. Rozhodl jsem se to ignorovat a otočil se zpátky do skříně, kde jsem si vytáhl obyčejné černé kalhoty. Ty jsem si oblékl a pak jen dál bezradně koukal do skříně. "Na, vezmi si tenhle. V tom se mi moc líbíš." podal mi šedý a mě trochu větší svetr. Oblékl jsem si ho a musel sám uznat, že mi to vybral dobře.

"Děkuju, a ty se neoblíkáš?" kouknul jsem na Harryho. "Jojo, už jsem skoro byl, ale vyrušily mě tady rozkošné nadávky." znovu se začal smát, zatímco se vracel do koupelny, kde si nechal své věci. Když vylezl oblečený, spadla mi brada. Jak to sakra dělá, že je pořád tak perfektní. 

"Zavři pusu zlato, vletí ti tam moucha," začal se zase smát. Napapučeně jsem se otočil. "Nemůžu za to, že si pořád tak krásný. Pokaždé mi to vyrazí dech," zrudl jsem u těchto slov a byl rád, že jsem k němu zády. "Aww, ty si takový pipinek, pojď ke mně." Aniž jsem stihl zareagovat, vtočil si mě do náruče a láskyplně obejmul. Pomalu jsem se na něj koukl a Harry mi věnoval polibek. Jeden mi ovšem nestačil a proto jsem mu vtiskl hned další. Jemně se zasmál a náš polibek prodloužil a prohloubil. Když jsme se odpojili, oba jsme se ještě před zrcadlem upravili a ruku v ruce jsme se vydali k autu. 
Už jsme byli na cestě asi dvacet minut, když jsem promluvil. "Harry, mám hrozný strach. Co když se jim nebudu líbit? Co když ti potom zakáží se mnou být? Panebože, co bych bez tebe dělal?" začal jsem lapat po dechu. Jak někdo dokáže sám sebe tak vyšokovat? "Zlato, klid proboha." Zhrozil se Harry. "Říkal jsem, že se jim budeš líbit, vždyť se na sebe podívej. Kdo by si tě nezamiloval? Nikoho takové neznám. A i kdyby Lou, nikdy bych se tě nevzdal, dobře?" lehce se na mě usmál a pak se dál věnoval řízení. "Dobře, ale i tak jsem strašně nervózní." Uchechtl se a položil mi ruku na stehno, kde začal vytvářet uklidňující kolečka. Svůj strach jsem se rozhodl schovat hluboko v sobě a radši poslouchal písničku znějící v rádiu a koukal jsem z okna. 
Po asi 15 minutách Harry zastavil před velkým bílým domem. Hlasitě jsem polkl. Harry už vystoupil z auta, ale já jsem se k ničemu neměl. Prostě jsem seděl na prdeli a koukal před sebe. Najednou se vedle mě otevřeli dveře. "Co tady blbneš?" smál se Harry. "Hazz, já tam nemůžu." řekl jsem odhodlaně. "Ale no, to už jsme si snad vyjasnili, tak už neblbni a pojď." smál se pořád. Povzdechl jsem si, ale přece jen vystoupil. Harry mě hned chytl za ruku a pyšně si mě vedl ke dveřím. Naposledy jsem se zhluboka nadechl a sledoval jak Harry stiská zvonek. 
Po chvíli se otevřeli dveře, ve kterých stála žena středního věku a musím říct, že velmi krásná žena. Ihned jsem pochopil po kom to Harry zdědil. "Dobrý den, já jsem Anne, ty musíš být Louis, viď? podala mi ihned ruku. Tu jsem s radostí přijal. "Ano, ano jsem Louis. Moc rád Vás poznávám. Už vím po kom je Harry tak krásný a sympatický." Zrudl jsem. "Děkuji moc, Louisi. Harry říkal, že jsi moc milý. Tak  pojďte dál kluci." odstoupila ze dveří, abychom mohli vejít. Mezitím co jsem se zouval se ještě přivítala s Harrym objetím. Šlo vidět, že se mají rádi. Hazz mě chytl kolem pasu a vedl mě hlouběji do domu. Došli jsem až do obývacího pokoje, kde na sedačce seděl muž, zhruba stejně starý jako Harryho maminka. Hned jak nás zaznamenal, energicky vyskočil ze sedačky a vydal se k nám. "Ahoj, ty musíš být Louis. Já jsem Robin, Harryho nevlastní táta. Moc rád tě poznávám a musím teda říct, že Harold nekacal, když říkal, jak si hezký." Zasmál se a já se podíval na Harryho, který vypadal zároveň pobaveně a zároveň roztomile nervózně. Zasmál jsem se, ale ruku jsem Robinovi podal. "Dobrý den, ano jsem Louis. Ke zbytku se nebudu vyjadřovat." Robin se zasmál a vedl nás k sedačce. "Jen sedejte kluci, Anne ještě dodělává oběd a Gemma přijde za chvíli, ještě se fintí. Prý chce být hezká, když si její bratr konečně někoho přivedl." všichni jsme se zasmáli. Robin se s omluvou odpojil, s tím, že jde pomoct ženě. 
"Tak co? Jak se cítíš? zeptal se mě Hazz. "Jo je mi dobře. Máš užasnou rodinu." spokojeně jsem se na něj namáčkl. "To jsem moc rád, že nejsi nespokojený. Nerad bych, aby si tady byl s vynucením." koukl na mě. Jen jsem se lehce pousmál a natáhl se pro pusu. Harry se uchechtl, ale polibek mi věnoval a ne jen jeden. Z naší soukromé párty nás vytrhlo pobavené odkašlání. Oba jsem sebou trhli a koukli na člověka, který nás vyrušil. "Ahoj, vy dvě hrdličky. Pokud jste skončili, ráda bych se taky seznámila." zasmála se, jak jsem odhadl Harry sestra. Zrudl jsem jako rak. "Já jsem Gemma, a ráda tě poznávám. Musím teda uznat, že má brácha fakt dobrý vkus." podala mi ruku, kterou jsem přijal se slovy jak se jmenuju. Podle pachu jsem poznal, že i Gemma je alfa. To je docela neobvyklé, většinou jsou alfy muži. Ženy alfy se vyskytují jen u starých a silných rodin. Usmyslel jsem si, že se potom na to Harryho zeptám. On asi pochopil, co se mi odehrává v hlavě a jen se na mě pousmál a kývnul hlavou, jakoby říkal chápu. 
Chvíli jsme si povídali a potom už nás volali ke stolu. Jídlo bylo naprosto vynikající. U oběd se mě vyptávali na základní otázky o mé osobě, jako například: Kolik mi je?(i když to už od Harryho věděli) Jak jsem se poznali? Kde pracuju?. Ovšem když se zeptali na rodinu, trochu jsem znervózněl. Harry poznal, že o tom nechci mluvit a tak elegantně změnil téma, za což jsme mu byl vděčný. 

Domů jsme dojeli asi kolem desáté večer. Byl jsem unavený, ale šťastný, protože mi přišlo, že jsem se jim líbil.
"Zvládl si to perfektně, prdelko." Pohladil mě Hazz po zádech. "Taky jsem spokojený a hlavně šťastný. Ale teď pojďme spát, protože jsem mrtvý." Harry i já jsme se zasmáli. Když jsem se chtěl rozejít do ložnice, Harry mě chytl jako princeznu a na rukou si mě odnesl sám. Já se k němu jen s úsměvem přitulil a nechal se nést.