Ach ta Perverznost

Kapitola 3.

Pořád sedíme v autě. A já se konečně začnu rozhlížet, abych zjistila, kde to vlastně jsme. Stojíme na nějakém odpočívadle. Kolem nás je jen louka. Trochu nakrčím čelo, protože mi jaksi nedochází, co tady budeme dělat. „Nevzpomínáš si, beruško?“ No jasně. Už vím. Beruško, mi říká jen tehdy, když chce nějak narážet na náš první piknik v trávě. A proč beruško? Ten mučitel mě totiž tehdy položil na záda, ruce i nohy mi držel svým tělem a nechal po mě lozit dvě berušky a k tomu mě lechtal stéblem trávy. Zprvu jsem se bála, že se na mě ty berušky třeba vyčůrají nebo tak něco. Když jsem mu to řekla, usmál se a řekl, že je má vycvičené. Smáli jsme se tomu jako blázni. Byla to nádhera.
   „Ale jistě, jak bych jen mohla zapomenout!“ Hned po tom lechtání jsme se tu totiž krásně pomilovali. „No už jsem se lekl, že jsi zapomněla.“ Řekl Danny. „Tak půjdeme, ne?“ nečeká na mou odpověď a už leze z auta, aby mi podržel dveře. Když vystoupím, jde do kufru pro piknikový koš. Vrátí se, podá mi ruku a můžeme jít. Naše cesta vede kolem nízkých keříků ke stínu, který vrhá pár stromů. Je tu klid, krásně svítí sluníčko, ale před těmi nejrozpálenějšími paprsky nás chrání stín velkých stromů. Daniel rozdělává deku a sedá si na ni. Já pořád stojím. To se mu ovšem nelíbí a ihned mě strhává do své náruče a začíná mě líbat. Nejdříve jen jemně a něžně, pak už drsněji a hladově. No bodejť ne, když jsme se celé dva dny neviděli. Daniel totiž musel jet za svým tatínkem, který náhle onemocněl. Ale teď už je tady, se mnou a jen a jen můj. Danny přestává. „Nejdříve bychom se měli najíst, Emily, jsi určitě hladová.“ Nechci přestávat. Dokázala bych se s ním líbat celou věčnost, ale mám celkem hlad a taky velkou chuť, protože mimo jiné je Danny výtečný kuchař. A tak se tedy dáváme do jídla. No pokud se tomu teda dá tak říkat. Krmíme se totiž navzájem. Je to strašná legrace. Ovšem když přijde na řadu pití, je to poněkud horší. Vždycky se celí polijeme. Ale vůbec nám to nevadí.
   Jídlo bylo jak jinak než výtečné a polití jsme taky jen minimálně. Teď jen tak ležíme vedle sebe a povídáme si. Mezi tím pojídáme jahody a Danny mě lechtá stéblem trávy. Směju se jako malé dítě a on se mnou. Vezmu si jahodu, ale ukousnu si jen asi půlku, pak natáhnu ruku a dám kousnout i mému miláčkovi. Ten jahodu slupne jako, no zkrátka jako malinu, a ještě mě jemně kousne do prstu a přitom se zazubí. Ach, jak já ten jeho úsměv miluji… „Myslím, že je na čase něco si zopakovat. Doufám, že jsi jako já toho názoru, že tradice se nemá porušovat…“ řekne najednou a já zalapám po dechu. Je mi totiž úplně jasné, na co myslí. „Ne, absolutně nic proti tomu nemám,“ vydechnu a začínám mu rozepínat košili.