Madeline ✔️

2 ~ Too much empathy

Myslela jsem, že mým úkolem budou další písemné testy či mluvené zkoušení a proto mě to vyvedlo z míry. Není to totiž ani jedno.
Název Zkoušky odvahy opravdu mluví za vše. Tahle zkouška je určena na práci s naším živlem.
,,Vytvořte tornádo a shoďte s nimi co nejvíce soch před vámi,"

Takhle zadání zkoušky zní. Hledím na sádrové sochy a říkám si, že se tohle neděje, že se mi to jen zdá. Udělat něco takového je nad moje síly. Přeci jen, voda je klidný živel. Tornádo zvládne lépe stvořit osoba v živlu větru, země i ohně. Voda je až poslední. Nemám v sobě tolik silných emocí, abych jimi dokázala shodit sochy. Nevím, jestli s nimi dokážu vůbec hnout.

Vedle mě se nachází dlouhý stůl a u něj sedí porota skládající se z deseti členů. Uprostřed sedí postarší žena s velmi přísným výrazem. ,,Čas běží," poznamená. Musím něco začít dělat.
Zhluboka se nadechnu a zkusím kompletně zklidnit své tělo. Poté se pokusím využít energii, která mnou koluje, k tomu, abych ji poslala před sebe.

Spojím jednotlivé částečky toho, co cítím a tím poskládám proud energie.
Najednou vidím, jak opouští mé tělo a postupuje vpřed. Srdce mi splašeně buší a doufám, že se to podaří. Jsem si téměř jistá, že ano. Energie putuje vzduchem a míří směrem k cíli. Pousměju se. Nebylo to zase tak hrozné.

S úlevou sleduji energii přede mnou, jenže pak... Pak náhle pohasne. Pohasne a ve vzduchu se objeví drobné kapičky padající k zemi. A to je vše. Nic víc se nestalo. Znervózním. Nefunguje to...

Postarší žena mě obdaruje přísným pohledem a mně dochází, jak moc nebezpečný pro mou budoucnost může být jakýkoliv marný pokus.
,,Dejte do toho vztek," ozve se náhle jeden ze členů poroty, černovlasý muž v obleku.

Vztek. Takže žádné zklidnění, ale pravý opak. Jenže, jak toho dosáhnout? Sleduju, jak se mi třesou ruce, jsem bezradná a mám strach.
Ale není v tom ani kapka vzteku. Zavřu oči a přemýšlím o věcech, které mě naštvaly. Hádky s bratrem? To, jak mi lhala má nejbližší kamarádka? Zkusím si představit tohle. To, jak zlomeně jsem se cítila.

Když oči otvírám, znovu ze sebe posílám energii směrem před sebe. Tohle musí vyjít, musí...
Jenže. Nevyšlo. Zase jsem vytvořila menší déšť, ale po tornádu ani stopa. Kolik mám vlastně pokusů? Pocítím nepříjemný tlak na hrudi, začíná se mě zmocňovat úzkost.

Paní už mě doslova propaluje nepříjemným pohledem. Nevypadá to pro mě vůbec dobře. Bezradně se podívám na komisi a potom uslyším slova, která mě téměř dostanou na kolena. ,,Poslední pokus."
Cože? Takže má budoucnost visí na vlásku? Do očí se mi vrhnou slzy. Ta bezmoc je šílená, moc si přeju mít svůj osud ve svých rukou, ale cítím, že nemám. Selhávám.

,,Tornádo jde vytvořit jen jediným způsobem a to práce s emocí jménem vztek," ozve se znovu ten milý muž. ,,Pro živel vody je to nejtěžší, ale ne nemožné. Musíte shodit minimálně jednu sochu, je mi líto,"

Je mi líto... něco takového řekla ta paní, když dívka plakala v čekárně. Je nám líto... Na mysl mi náhle přijde to, jak její tělo bezmocně leželo na podlaze a otřásalo se ve vzlycích. To, jak se na mě podívala prázdným pohledem. Pohledem, který říkal, že už není žádná naděje.

Moc mě trápí všichni ti nešťastní lidé, kteří se stali Propadlými. Kteří už nikdy neuvidí svou rodinu. Zavřu oči. Už mě zkouška nezajímá. Myslím jen na ně, na známé, které jsem v mládí každý den vídala ve škole a kteří zkoušky nezvládli. Myslím na usměvavou Georgii, co tak moc milovala svou maminku a pokaždé se tak moc smála. A najednou musela pryč od všeho, co kdy poznala a od lidí, které milovala.

Cítím horké slzy na tvářích. A potom? Potom pocítím energii, která mnou začíná kolovat. Není to vztek. Je to empatie. Cítím ji v každém kousku svého těla. Pohlcuje mě a i mé myšlenky. Mé srdce. Tornádo jde vytvořit jen jediným způsobem a to práce s emocí jménem vztek.
Necítím vztek. Ale i tak se napřáhnu a všechnu tu energii vymrštím ven. Musím ji ze sebe dostat, zkrátka musím. Je moc silná na to, abych ji držela v sobě.

Otevřu oči se strachem, co se to právě stalo a úlekem se nemohu nadechnout. Vodní tornádo. Je tady. A plnou rychlostí se řítí na připravené sochy. Je obrovské, nádherné a silné. Otáčí se a koluje, víří a putuje směrem vpřed. Nechápu, co se to stalo a ani, jak je to možné. To už ale rozbíjí jednu sochu po druhé. Sochy rychle padají k zemi a já slyším, jak se tříští. Ten zvuk se rozléhá celou místností.

Padají a padají a pak... Pak nezbyde ani jedna, která by zůstala celá. Ze všech dvaceti soch zbyly jenom sádrové střepy.
Podívám se překvapeně komisi a vidím šok v jejích tvářích. Dokonce i ta protivná žena je ohromená. ,,To není možné," zašeptá. Cítím své srdce až v krku a stále jaksi nechápu realitu.
,,Posaďte se támhle a vyplňte dotazník," poví mi potom muž z komise a tak se celá zmatená posadím na pohovku.

Rozklepanýma rukama uchopím štos papírů spolu s propiskou a začnu psát.
,,Madeline Autumn White," zavolá náhle postarší muž mé jméno. Postavím se a nervózně zamířím ke stolu.

,,Tady jsou vaše výsledky," praví žena a já si všimnu, že vypadá o trochu míň nepříjemně než předtím. Podává mi bílou obálku a pokusí se na mě dokonce i usmát.
,,Děkuji," odpovím a obálku si převezmu.

,,Vyprovodím vás ven, pojďte za mnou," ozve se žena, která mě sem přivedla a tak ji následuji ke dveřím. Brzy se ocitneme v čekárně. Všichni na mě rázem upřou zkoumavé pohledy. Jsem si jistá, že v mé tváři hledají nějakou reakci, jakoukoliv známku úspěchu či neúspěchu. Já ale jen pokrčím rameny a rychle odcházím ven.

Tam mě do nosu udeří studený podzimní vzduch a já mohu konečně zase normálně dýchat
Zahledím se na obálku v mých rukou a uvědomuju si, že právě držím celou svou budoucnost.
Mírně si povzdechnu a usoudím, že je na čase to otevřít. Pomalu roztrhnu obálku. Prohlédnu si úhledné písmo a poté už se dávám do čtení.

Vážená Madeline,
Narozena ve Znamení vody.
Dovolujeme si Vám oznámit výsledky
Vašich zkoušek.

Zkouška první-
100/100
(min 50)

Zkouška druhá:
70/70
(min 40)

Zkouška třetí:
90/90
(min 70)

Zkouška čtvrtá:
48/50
(min 30)

Zkouška pátá:
20 soch z 20 ti
3. pokus
Maximální počet pokusů: 3
minimální povinný počet soch: 1

Gratulujeme Vám za úspěšné a ve Vašem případě přímo excelentní dokončení zkušebního období.
Po pečlivém uvážení jsme se rozhodli přidělit Vám následující povolání:
Obránkyně.
Na Náboru prosím vyhledejte skupinu číslo 7, dozvíte se tam veškeré informace.
Jste na tuto pozici nejvhodnější kandidát. Je to veliká pocta. Ať se Vám daří.
Komise, Atlanta 17
127 2

Nemohu uvěřit slovům, která vidím před sebou. Můj mozek je nějak nedokáže zpracovat. Čtu to pořád dokola, ale nic se na tom ani tak nemění. Obránkyně. Téměř nikdo nedostane obránkyni. Jen ti nejlepší z nejlepších. Nejsilnější z nejsilnějších. Je to práce vykonávaná v Tmavém městě. V místě, kde žijí Propadlí. V místě, které je velmi chudé a panují v něm nepokoje. Lidé nemají co jíst a kde bydlet. Každý si dělá, co chce. Neexistuje tam moderní technologie a lidé odsud tam nikdy nechodí. Kromě obránců. Ti tam zajišťují pořádek a žijí v království ležícího uprostřed.
Jakto, že já jsem obránkyně? Nikdy to nebývá voda. Nikdy.
Navíc, obránci vlastní i jiné schopnosti, kromě svého elementu.
Copak je mám? Ne. Nemám žádné jiné schopnosti. Tohle prostě není možné. Být obráncem je něco mimořádného. Obránkyně... Čtu ta slova znovu a znovu. Dokola a dokola.
Možná se tím něco změní?
Ne...
Stále zůstávají stejná.