Madeline ✔️

22 ~ Memories

Hodiny ubíhají a já už dokážu alespoň trochu vnímat. Asi je to tou pilulkou, co mě někdo donutil sníst. Najdu u sebe láhev vody, nejspíš ji tu nechal Eric, a snažím se ji vypít. Musím se nějak vzpamatovat.
Nechápu, kde se na mém těle vzaly všechny ty modřiny. Na dobu ve vězení mám výpadky paměti, ale říkám si, jestli to spíš není dobře.
Povzdechnu si.

Rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že se nacházím v malém dřevěném domku. Proč by mě sem Eric dával, kdyby mu na mě nezáleželo? A říkal, že jsem v bezpečí?
Ale to, jak chladně se na mě díval, to, jak odtažitý byl... A já nemohu přijít na to, proč vydává takhle smíšené signály. Nikdo se ho o záchranu neprosil. I když, asi mi teď také zachránil život.

Stále mi třeští hlava. Dochází mi, že takhle nikam nemohu a vůbec nikomu nepomůžu. Musím se uzdravit. Navíc je jen otázka času, kdy mě tu někdo najde.
Mám chuť křičet. Takhle jsem to vůbec neplánovala a ta bezmoc je příšerná. A stejně tak to hrozné ticho, ve kterém slyším všechny svoje myšlenky, na které bych nejraději hned zapomněla.

Už se rozednívá, když za oknem zahlédnu něčí postavu. Rychle se schovám za stůl a nenápadně oknem pozoruji člověka blížícího se ke dveřím. Srdce mám až v krku a vím, že nemám dost sil na to, se bránit.
Co nejvíc se přikrčím. Dveře se mírně pootevřou. Snažím se, aby nebyl slyšet můj splašený dech. Čekám, až na mě zaútočí, ale nic takového se nestane.
Zmateně sleduju, jak na podlahu něčí ruka pokládá balíček jídla. Rozhodnu se vylézt ze své skrýše a rozeběhnu se ke dveřím. Zavrávorám pod tou náhlou spotřebou energie a opřu se o zeď, abych nespadla. I tak ale nahlédnu ven a spatřím ho. Eric.

Blond vlasy mu vlají ve větru a on se rychlou chůzí vzdaluje. Po jeho boku jdou dva ozbrojení muži.
Volat na něj by bylo moc nebezpečné. Zůstanu potichu. Proč se sem vplížil? Chtěl se mi vyhnout? Tak moc bych chtěla slyšet jeho hlas.
Nikdo jiný tudy nechodí, nikdo neprošel ani kolem. Netuším, kde se nacházím, ale musí to být daleko od civilizace. Zajímalo mě, jestli někdo další ví, kde jsem.

Snažím se nasbírat síly, abych se mohla vydat na cestu. Musím se dostat k odboji a najít svého bratra.
Hodně spím a snažím se nekřičet pokaždé, když se probudím z nočních můr.
Chci se pohnout, ale nejde to, moje ruce jsou spoutané řetězy, stejně tak jako nohy. Jsou tak pevné, až mám podlitiny na zápěstích.

Náhle ke mně přijdou tři strážci.
,,Co to děláte?" zamumlám, ale nikdo mě neposlouchá. Praští mě.
Znovu a znovu

,,Nechte mě!" volám a snažím se vzpírat, ale jen mě víc a víc bolí zápěstí.

,,Ericu..."

,,Ten ti nepomůže. Je jeho chyba, že jsi tu skončila," řekne jeden z nich.
,,Ne, to není pravda!" vyhrknu. ,,To není možné, vy lžete!"

Ale oni se jen smějí.
Když mě udeří do spánku, propadnu do tmy.

Otevřu oči a zalapám po dechu. Úzkost mě svírá na hrudi a vyschlo mi v krku. Bojím se znovu zavřít oči, bojím se, co dalšího uvidím.
Donutím se vstát. A rozhodnu se, že už jsem tu zavřená moc dlouho.
Sbalím si poslední zbytky jídla a vyjdu ven. Naskytne se mi pohled na vzdálené lesy. Jinak je vše okolo pusté. Vydám se na cestu.
Nevím, kam mám jít, ale tady zůstat nemůžu, zbláznila bych se. Odstříhnutá úplně ode všech s démony v hlavě.
Procházím lesem a snažím se do sebe nasát jeho vůni. Cítím, jak mi stromy doplňují energii, která mi tak zoufale chybí.

Po dlouhých hodinách cesty už nemohu ani chodit a mám dojem, že jsem se ztratila. Nejspíš jenom bloudím v kruhu.
Zase se mě zmocní úzkost, ale říkám si, že teď to nesmím vzdát. Už jsem došla tak daleko a tolik si prožila, nesmím teď všechno zahodit.

Tahle myšlenka mi dá sílu znovu se vydat na cestu. A zanedlouho už se na cestě začínají zjevovat malé domky. Znám to tady. Ale najednou to tu vypadá opuštěně a chaloupky jsou zcela zničeny. Panuje tu tak zvláštní ticho, až mi přechází mráz po zádech.
Pokračuji dál v cestě a dostanu se do malých ulic. A v tu chvíli začínám potkávat lidi. Myslím, že se tu ukrývají před válkou.

Dítka se tisknou k jejich matkám a ty se je snaží ukonejšit.
Zajdu za roh a srdce se mi málem zastaví, když spatřím stráže. Zhluboka se nadechnu a nenápadně se otočím zpátky, doufám, že si mě nevšimli. Avšak doufám marně.

,,Stát!" vykřikne černovlasý muž v uniformě a všichni čtyři muži se ke mně rozeběhnou. ,,Její Znamení," rozkáže jeden a zbytek mužů mi vyhrnou rukáv.

,,Je to ona," potvrdí muž.
,,Utéct z vězení je další velezrada, byl na tebe nakázán zatykač," řekne vousatý chlapík širší postavy. ,,Tvoje protekce už ti nepomůže, musíme se tě zbavit,"
Hrkne ve mně. ,,Kdo to nakázal?" zajímá mě.

,,Královna Victorie,"
Zarazím se. Neříkal Sam, že už ji odvedli? A neříká se snad o královně, že není zlá, jen plní rozkazy krále?

,,To není možné!" vyhrknu, ale nikdo mě neposlouchá. A potom mi jeden z mužů přiloží pistoli k hlavě.
Zavřu oči. Ruce se mi chvějí. Takhle jsem si svoje poslední chvíle nepředstavovala.
Cítím, jak muž položí prst na spoušť.
Promiň, mami... pomyslím si.

,,Naše nová královna!" vykřikne někdo náhle. A poté se ozvou výstřely.