Madeline ✔️

21 ~ Escape

Královské vězení je hrozné místo.
A také je v něm hrozná zima.
Na ruce mi dali pouta připojena k řetězu, abych nemohla utéct, ani kdybych nějak vymyslela, jak otevřít mříže.
Snažím se pomocí svých schopností pouta uvolnit, ale nemám dost sil.
Vlastně jsem vyčerpaná.
Neustále musím uzdravovat lidi, které mi sem přivedou. A jídlo téměř nemám.

Navíc mi do něj dávají nějaké léky. Asi díky nim se mi neustále točí hlava.
Nevím, jak jsem tu dlouho, ale také to asi už moc dlouho nevydržím.

,,Spáchala jsi velezradu," řekl mi Arthur, když se k němu dostalo, kde jsem. ,,A můžeš být ráda, že jsi nebyla zastřelena. Kdybys neuměla léčit, byl by to tvůj konec,"

Nemám už ani sílu sedět. Ležím na podlaze a pořád dokola počítám mříže. 1... 2... 3... 4...
Bez přestání mě nutí léčit zraněné, ale moje léčba už ani není tak efektivní. Ztrácím sílu.
Jedinou mou záchranou jsou myšlenky na Sama. Doufám, že bojuje za nás oba. A nebo, že se pro mě vrátí.
Naopak na Erica nemohu ani pomyslet. Každá myšlenka na něj bolí jako bodnutí nožem. Myslím, že mám horečku, protože i přes šílený chlad tady, je mi šílené horko. Začínám mít halucinace a už ani nevím, co je a není skutečné.

Dostávám se na pomezí mezi sněním a bděním. Neustále sleduju obrazy Erica, jak pro mě přichází a nese mě pryč. Jakoby to bylo skutečné... A také mám pořád před očima, jak na mě křičí, že jsem velezrádce a nechce se mnou mít nic společného.
Je špatné doufat, že je v pořádku? Jako princ je velmi snadný cíl.

Nechápu, že mi lhal. Na druhou stranu, ani já jsem neřekla pravdu o odboji. Jenže teď jsme každý na jiné straně války. Nebo snad ne?
Ale podle jeho reakce bych řekla, že ano... Jak jsem jen mohla být tak hloupá?
Vzpomenu si na naší konverzaci a projede mi mráz po zádech.
,,Už mi řekneš, proč tě tak zajímá princ?"
,,A není normální být zvědavá?" zeptám se a snažím se tím skrýt své pravé úmysly.
,,Asi ano," uzná.
,,Takže?"
,,Dobře, seznámím tě s ním," praví vážně. ,,Opravdu? A kdy?" zajímá mě nadšeně. ,,Až bude pravý čas..."

Tak proto pořád někam mizel? Tak proto se zbavil Luise? Tak proto před jeho postelí v nemocnici byly stráže? Tak proto mi zařídil odjezd domů?
Najednou to do sebe všechno zapadá. Zoufale jsem se snažila najít prince a přitom jsem ho měla přímo před očima. Jak jsem si jen mohla nevšimnout?

Nebyl ani na žádných obrazech a strážci mi nechtěli o princi nic říct. Mám dojem, že to bylo domluvené. Jinak by to nedávalo smysl.
Zajímalo by mě, jestli mi celou tu dobu lhal a nechce se mi tomu věřit. Ale bohužel už nevím, co z jeho strany bylo a nebylo skutečné.

Chvěju se a snažím se znovu neusnout, nechci čelit těm nočním můrám, ale není to snadné.
V mých bludech se objevuje i Luis. A já znovu čelím tomu, co mi udělal.

,,Vždyť se skoro ani nehýbe," zaslechnu spolu mluvit strážce.

,,Je to zrádkyně," namítne druhý.

,,Ale taky léčitelka," odbije ho první.

Více z rozhovoru neslyším, zase totiž usínám. Zvoní mi v uších a zajímá mě, kdy to všechno skončí.

,,Máte pět minut," slyším najednou. Otevřu svá olověně těžká očí víčka a pokusím se soustředit. Někdo tu je. Zdá se mi to a nebo před celou stojí Sam s Elis?

,,Madeline!" vyhrkne Sam moje jméno. ,,Co ti to udělali?"

Pokusím se posadit, ale marně.

,,Madeline, poslouchej," hlesne Elis a v jejích očích se lesknou slzy. ,,Jsem s vámi v odboji. Brzy se pro tebe vrátíme, rozumíš? Jen vydrž,"

,,Král je na útěku a královna už je prý na cestě do Northtown. S našimi muži," řekne Sam.

,,A princ?" zeptám se téměř neslyšně.

,,Skrývá se na hradě, zatím sem odboj nemá přístup," vysvětlí.
,,Nechci, aby... Nechci, aby..." zamumlám.

,,Čas vypršel!" ozve se přísný hlas.

,,Musíme jít, Made," zašeptá Sam. ,,Vrátíme se, neboj, Made,"
,,Jsme s tebou." dodá Elis. Potom pomalu mizí v dáli.

Přemýšlím, jestli blouzním a nebo se to vážně stalo a já mám nějakou naději.

Když znovu otvírám oči, je šero. Opět mě vzbudil nějaký hluk. Pokusím se zaostřit a zjistím, že před mřížemi stojí nějaká postava.
Zalapám po dechu, když spatřím Ericovu tvář.
Zamrkám. Třeba zmizí? Ne, stále tam je.

Rozbuší se mi srdce a mou duši zaplaví neuvěřitelná bolest.
Nepromluví. Jen vezme klíče a rázem odemyká mříže. Poté vyndá jiný klíč a odemkne i má pouta. To, o čem se mi celou dobu zdálo. Je to znovu jen blouznění? Cítím, jak jsou mé ruce těžké a na zápěstích mám podlitiny.
Eric konečně promluví.

,,Vstaň," rozkáže mi tvrdým hlasem. Jenže i kdybych chtěla, vstát nemůžu. Nejde to.
Mám pocit, že se za chvíli celá rozpadnu, že už nemůžu držet pohromadě.

,,Vstaň, Madeline," zopakuje. V jeho hlase není ani známka vřelosti. Na odpověď jenom něco zachrchlám, ale ani se nehnu.
Položí mi svou ledovou dlaň na čelo a zhrozí se. ,,Tak tohle je zlý. Počkej, zvednu tě,"

A než se naděju, drží mě v náruči.
Ten pocit, že mě zase svírají jeho paže a že jsem zase v jeho blízkosti, je pro mě alarmující. Chci ho od sebe odehnat, mám strašný vztek, ale zároveň nechci nic jiného, než aby mě pohladil po tváři. On se na mě však ani nepodívá, jen mě odnáší někam pryč.

,,Proč jen jsi ke mně tak chladný?" zamumlám, protože to už nevydržím, a po tváři mi steče pár slz.

,,Nemám na výběr," zavrčí on. ,,Jdeme,"
Nemá na výběr?

Mám chuť se zeptat, kam mě to nese, ale už nemám sílu na další mluvení. A ani náladu.
Z cesty si pamatuju jenom útržky.
Hrozný hluk. Čerstvý vzduch. Někdo mi dal něco spolknout. Prášek? Spánek. Pláč.
Možná jsem mluvila ze spaní?
Horko...

,,Jsme na místě," ozve se náhle Eric a otevře jakési dřevěné dveře. V té tmě toho moc nevidím.
Ocitneme se v malé místnosti a on mě pokládá na postel. ,,Tady jsi prozatím v bezpečí, ale dávej pozor, hledají tě,"
Hodí na mě peřinu.
,,Musím jít," Vydá se ke dveřím. Zase za chvíli zmizí tak rychle, jako se objevil.
,,Ericu, počkej..." zašeptám a pokusím se ho zastavit. Ale on se neotočí.