Because family is important [CZ]

*1*

,,Noro! Pojď už! Vždyť to nestihneme!"křičí na mě máma.

,,Vždyť už jdu."řekla jsem znuděně.

,,Máš všechno? Kliče, mobil, piškoty, sukni?" zeptala se asi postý máma.

,,Ano mami! Kolik bude trvat cesta?" zeptala jsem se jen proto, aby jsem o ten bezvýznamný kroužek jevila aspoň trochu záujem.

,,Asi půl hodiny. Možna i víc! Ale přece za to to stojí, ne? Ty jseš tak užasná! Dovedeš si to představit? Ze třista holek, které se tam hlásili, jsi páta!!! Prostě..." rozpovídala se máma.

Dál už jsem to nemohla poslouchat. Ano, tohle je moje máma. Chce pro mě jen to nejlepší, ale někdy je toho až moc.

Smutně jsem se dívala na můj pokoj. Je přeplněný fotkami ze soutěží a diplomy. Mezi fotkami ze soutěží, jsou i z rodinnýh oslav. Vidím jednou, na které sedím u mojí školské lavice a píšu své jméno na svůj sešit. Mezi fotkami z rodiny je jedna zastrečená. Popotáhnu jí, aby jsem ji lépe viděla. Ano, je to ta, na kterou jsem dlouho myslela. Je to fotka na které mám asi 5 let a je tam se mnou můj táta. Můj milovaný táta. Kam se poděl? Nevím nic... Máma mi nikdy o něm nic neřekla.

,,Eleanoro? Kde jsi?! Čekám před domem a ty nikde! Pojď už!!!" křičí máma a musím jít.

Když nastoupím do auta, začína mi být blbě. Tak si vyndám vodu z baťohu.

,,Co se ti stalo Noro? Más žízeň? Určitě se napij! Po trénimgu budeš uplně vyřízená. Hned jak skončíte přijedu pro tebe." řekne starostlivě máma a mile se na mě usměje.

,,Jo jo..Neboj mami. " řeknu a dívam se z okna.

Přemýšlím o tátovi. Jaký to je, když někdo tátu má a někdo ne. Nevím proč mě můj táta opustil, ale určitě měl k tomu nějaké důvody. Měla jsem mého tátu vždy ráda. Ale nikdy nepochopím proč mě, teda nás s mámou, opustil. Vždy, když se na to zeptám mámy jen řekne: ,,Ja si to broučku nepamatuji...Víš bylo to dávno" a odejde do ložnice, kde je asi hodinu a potom vyjde a řekne : ,,Jdeme se někam projít?" Tak je to vždy.

,,Mami, kde je táta? " zeptám se, protože teď nemůže nikam odejít.

,,Ale Noričko. Už jsem ti to říkala miliom krát..."nedokončí máma.

,,Ne mami. Nikdy jsi mi to neřekla celý! Vždy jsi jen řekla: ,,Ja si to nepamatuji!" a odešla jsi!" řeknu a úplně se na mámu rozzuřím.

,,Noro dost!" křikne máma, ,,Do teď tě to nezajímalo! Co vlastně chceš?? " a máma zuří taky. To jsem opravdu nechtěla.

,,Nic mami...Kolik bude trvat jěště cesta? " řeknu a doufám, že změním tému.

,,To jsi celá ty! Začneš něco říkat a když to chci uslyšet a zeptám se tě na to, už říkáš nic nic nic. To mě fakt naštvalo. " řekne máma a dívá se na silnici. A už celou cestu na mě nepromluví.

,,Tamhle to je vidíš? Nejlepší škola v Anglii!" řekne najednou máma. Už asi má lepší náladu.

,,ŠKOLA PANÍ BARELLOVÉ." čtu z nápisu ze školy. Je to velká budova, která je natřena bledě morvou barvou. Ze zadu je hřiště. Ta budova mi nahání trochu hrůzy... Jsem zvědavá, jak to bude vypadat uvnitř.