Because family is important [CZ]

*5*

Po vydatné snídani jdu do školy. Jak celý rok tak i dnes je škola příšerně nudná. Může za to i máma. Pořád jsem chodila na nějaká doučování a teď vím aspoň na dva roky co se budu učit. Fakt nuda.

,,Slečno Seasonová! Myslím, že se nesoustředíte na výuku, ale na nějaké jiné věci. Dávejte pozor!"upozornil mě učitel na zeměpis. Právě se učíme Ameriku. Jak nudné. Snad už každý ví, že Amriku objevil Kolumbus, ne? Jak nesnáším učitele zeměpisu. Myslí si o nás, že jsem malý frackové a nic nevíme.

,,Slečno Seasonová! Asi vás nebaví být tady s vámi. Tak prosím odejdě za dveře!"

Za dveřmi je stejná nuda jako tam. Každá chodby v naší škola má alespoň dva automaty. Jeden na pití jeden na jídlo. Naše škola je velmi bohatá. Já jsem sem vůbec nechtěla chdit. Je to nejbohatší škola v našem městě. Zase máma! Přihlásila mě sem a v první třídě jsem musela dělat i přijímačky, aby mě sem vzali.

Chodby školy jsou celkem v dobrém stavu- jsou čité. Akurát nakonci chodby je jěště pořád skvrna od jablka. Pamataju si jak se to stalo.

Byla jsem asi v první třídě a kráčela chodbou. Skončilo nám vyučování a šla jsme se naobědvat do jídelny. Najednou slyším hlas mého spolužáka. Je to John. Nejhorší kluk ze třídy. Nejvzteklejší. Nejneoblíbenější ze školy.Prostě z celého světa.
,,Ale ale. Paní Seasonová? Kam pak jdeme? Na oběd?" říkal mi a v ruce měl jablko, se kterým si pohrával. Ten den měl pro mě přijít táta a pak jsme měli jít do obchodního domu, kde jsem si měla vybrat dárek k narozeninám.
,,Ano pane Charlootne. Uhodl jste. Jdu na na oběd" řekla jsem a doufala, že mě už přestane otravovat. Ale mýlila jsem se. Dál šel za mnou a pořád si pohrával v ruce s jabkem.
,,Běž pryč. co vlastně chceš?" nasadila jsem vyšší tón.
,,Miluji tě" řekl nevinně.
,,Tak to máš smůlu, protože já ne!" naštvala jsem se a odcházela.
,,Sakra!" slyšela jsem jak si tiše nadává. Tak takhel on je do mne...
,,Pozor Noro! Jabko!" slyšela jsem tátu, podívala jsem se na něj a najednou těsně vedle mě u zdi přistálo jablko. Vsadila jsem se, že to bylo to, co měl John v ruce.
,,Hele chlapečku, mohl jsi mou dcerku praštit tim jabkem! Dávej si pozor!" křičel táta za Johnem, který utíkal, pravděpodobně domů.

Byla to divná vzpomínka. Od té doby John měl samé a ještě větsí promblémy ve škole. Dostal 2 z chování, kouřil, chodil za školu... Nakonec ho ředitel vyhodil ze školy. Pak se už nikdy neukázal ve škole.

Když konečně učitelka poslení hodiny odešla z třídy, šla jsem na oběd a domů. Ze školy domů jezdím většinou autobusem, ale můžu chodit domů i pěšky. Dnes jsem se rozhodla, že půjdu pěšky. S Elizabeth jsme se domluvily na 17:30 před fontánou na náměstí. Když jsem přišla domů, naše služka Isabela mi začala vykládat o tom, že ještě musím cvičit na klavír a jít na výtvarku, abych odevzdala přihlásku pro tento školní rok.

Isabela je celkem hodná a hezká služka. Má hnědé vlasy, které jsou ji po ramena. Její oči jsou jak kaštany. Velké a hnědé. Rty má nevýrazné a proto si je vždy maluje na sitě černevnou. Postavu má souměrnou. Někdy však řádí jak zuřivý býk. Ale to jen tehdy, kdy moje máma není doma. Asi se před mámou stydí. Když je doma, obskakuje ji, vždy mámě přinese na co má chuť, prostě jak věrná služka.

,,Prostě nemůžu Isabelo! Pochop to! Ty stejnak nejsi moje matka, tak buď zticha!" křičela jsem na ni. Ale vzápětí mi jí bylo líto.

,,Tak takhle se ke mně nebudeš chovat slečno Charlotto! Je za pět minut pět hodin a ty jsi ani nezahrála jedniný ton na klavíri! Jak chceš zahrát na tom koncertě?!"

,,Já tam totiž nejdu! To ti neřekla tvá paní?" zeptala jsem se ironicky a otočila na podpatku a šla za Elizabeth na náměstí.