Because family is important [CZ]

*3*

Jdu si zatím koupit něco k pití. Máma měla opravdu pravdu, tréning mě vyčerpal. Když jsem prošla dlouhou chodbou, uviděla jsem při recepci automaty. Stála tam jen jedna holka, co pro mě bylo nezvyklé. V naší škole, když skončila hodina, všichni se nahrnuli k automatům jak diví. Holka, která stojí předemnou, nebyla na našem tréningu, ale asi je stejně stará jako já. Aspoň mi tak připadá. Když se otáčí k odchodu, omylem do ní drknu, tak že jsem jí aspoň polovinu horké čokolády vylila na zem.

,,Ooo promiň ! To jsem fakt nechtěla! Koupím ti rychle nové kako." řekla jsem opravdu upřimně.

,,To je v pohodě. Nic se nestalo." řekla

,,Ale stalo! Podívej se na tu podlahu!" asi jsem až moc křičela, protože si nás všimla paní z recepce.

,,Co se tam stalo holky? Jejda! Kdo to udělal?" řekne, ale vypadá to, že se nezlobí.

,,Ja jsem ji omylem vylila čokoládu." přiznám se.

,,Tak já ti dám hadr a ty to vytřeš a koupíš jí jiné. Ok?" řekne paní a mile se usměje. Myslím, že paní z recepce budu mít ráda.

Když jsem holce koupila novou čokoládu a vytřela jsem podlahu, šla jsem čekat před školu na mámu. Podívala jsem se na hodiny, jěště 15 minut.

,,Taky čekáš na odvoz?" řekne ta holka, co jsem ji rozlila čokoládu a mile se na mě usměje.

,,Jo." řeknu a vrátím jí úsměv. Nastane mezi námi ticho. Takový to trapný ticho. Kouknu se na mobil, jěště 10 mimut.

,,Jak se jmenuješ?" přeruší ticho holka.

,,Eleanora, ale říkej mi Nora. A ty?"

,,Elizabeth, ale říkej mi Liz." řekne a zasměje se. Ja se taky zasměju.

Najednou slyším auto. Je to moje máma. Rozloučím se s Liz a nastoupím do auta na přední sedadlo k mámě.

,,Tak jak bylo? To je tvoje kamarádka? Tancuje hezky?" zasype mě máma otázkami.

,,No... Nevím jak tancuje, ale myslím, že se brzo skamarádíme. A na tréningu bylo dobře, ale jsem úpně vyčerpaná." řeknu a opřu se o sedadlo.

,,Tak to nesmíš! Musíš jěště cvičit na klavír! Zítra máš koncert. A jěště se budeš učit!" zavelí má matka.

,,Ale mami! Vždyť jen začal školní rok, nemáme jěště testy! A na koncert nechci!" vzdoruju mámě.

,,Ale to půjdeš! Je to keden z tvých největších koncerů roka!"

,,Tak na to se vykašlu." řeknu si popodnos a zbytek cesty s mámou nemluvím.

Když vystoupím z auta, hned zamířím do mého pokokoje. Nevím co to se mnou je. Nikdy jsem se s mámou tak čato nehádala.. Ani když jsem byla malá. Je to puberta? Myslí, že ne. Vždycky jsem byla maminčino zlatíčko. Mám divný pocit. Jakoby jsem něco potřebovala. Táta. Kde je? Přitisknu si jeho fotku k hrudi. Chci tátu. Tak moc mi chybí. Nechci žádnej koncert. Nechci chodit do tý blbý školy balletu. Chci být svobodná! Všechny holky ze třídy se dělaj co chtěj. Můžou chodit na hudební nástroj. Můžou chodit na výtvarku, sport, tanec..., ale i nemusej. Nikdo je nenutí. Chodí tam dobrovolně! Jen já! Ja všude musím chodit. Ne, takhle to nejde. Musí s tím něco udělat.