L.Á.S.K.A.

Poznání

Anna jako každý den šla rovnou ze školy domu a pak hned na louku, která byla blízko jejího bydliště. Vždy seděla na louce s tužkou a velkou bílou prázdnou čtvrtkou a na tu čtvrtku malovala vše, co se kolem ní ten den stalo. Nikdy negumovala, protože všechno co bylo na papíře, mělo svůj význam a ona nehodlala věci nějak zkrášlovat podle jejího úmyslu. Každý den na papíře bylo dá se říct to samé. Jindy na louku pražilo slunce, jindy pršelo a někdy foukal vítr. Sem tam se prohnala nějaká kočka a nebo prošel nějaký zamilovaný pár. Pokaždé, ale ta kresba měla v sobě cosi odlišného, ovšem tu odlišnost vnímala Anna sama. Nikdo nikdy nepochopil, co je na těch kresbách odlišného a čím je každá tak zajímavě krásná.
Až jednoho dne se objevila ONA. Dívka podle Anniných snů.

Jednoho dne šla Anna zase na louku, ale co neviděla. Na jejím oblíbeným místě seděla plavovlasá dívka a koukala se do dáli. Anna se potichu zvedla a přemístila se mlčky na jiné místo, odkud by se jí dobře kreslilo. Sedla si opodál, tak aby dívku měla z profilu. Kreslila jí. Nakreslila tak reálně krásnou dívku, že sama Anna potom večer, když na tu kresbu hotovou pohlédla, se do ní zamilovala. Anna si ovšem myslela, že tu dívku tam vidí poprvé a naposled. Mýlila se. Další den, když Anna zase šla na louku, dívka tam zase seděla. V jiném oblečení, jinak učesaná ale v té stejné poloze, jako posledně. Anna si sedla a kreslila opět ji. Když to takhle šlo nějaký ten týden pořád dokola a Anna měla ve svém pokoji jen její portréty všude vystavené, dívka se jeden slunečný dne zvedla a šla k ní. Anna se divila, že si jí všimla. Myslela si, že je dokonale skryta. Ovšem, skrývat se za pár stébly trávy není moc maskující. Sedla si před Annu a svýma tmavě hnědýma očima se jí zadívala do očí. A zeptala se, kolik těch kreseb má. Anna odpověděla že něco kolem 14 ti to bude zajisté. Dívka se usmála a jen něžným hlasem pověděla: "Těší mě, že sis vybrala mne jako hlavní bod svých kreseb. Baví mě před tebou jen tak sedět, mlčky se smát a dělat, že tě nevidím." Anna se jen tak pousmála a omluvila se jí. Dívka nechápala její omluvu. Anna se zvedla a otočená zády k dívce řekla, určitě brzy pochopíš!
Anna odešla a dívka stále na louce seděla. Když Anna přišla do svého pokoje, lehla si na postel a jen tak přemýšlela. Myslela na tu nádhernou dívku s těma nejkrásnějšíma hnědýma očima. Už věděla totiž, že je do ní zamilovaná. Anně se spustily slzy a ona usnula oblečená s teniskami na nohou. Druhý den ráno nešla Anna do školy a zůstala doma. Probírala se všemi kresbami, co kdy nakreslila. Vyhodila nepovedené kresby, když tehdy začínala s kreslením. Když se dobrala až k obrázkům, kde je ta kouzelná dívka, rozhodla se, že všechny kresby z louky k sobě slepí lepící páskou do jedné řady a ta krajina se bude měnit, až dojde k oné krásné dívce. Když byla s prací hotova, nalepila si celé své dílo na největší zeď svého pokoje. Vzala si tužku, papír a šla opět na tu samou louku. Nevěřila svým očím. Ta dívka tam zase byla. Anna si v duchu říkala, že to není ani možné, aby ji den co den vídala i v době, kdy by měla být ve škole. Anna se chvíli na ní dívala, potom šla domu, vzala deku a vrátila se za dívkou. Sedla si k ní a přehodila přes ní deku. Usmála se na ni a začala se věnovat svému kreslení. Dívka se smutně na Annu podívala, ale Anna její pohled nepostřehla. Dívka proto začala mluvit, aby alespoň řeč a otázky Anna postřehla. Anna ji poslouchala a nepřekvapila jí otázka, kterou ji dívka položila. Zeptala se na jediné, "Proč ses mi včera omluvila?" ...

Anna chvíli kreslila a pak se na tu dívku podívala a řekla ji, že se omluvila za to, co by ji nikdy v životě neodpustila. To, co by způsobilo, že by ji nikdy už nepotkala. Už by ji nikdy nenakreslila.

Dívka se jen smutně zvedla Anninu hlavu a zadívala se jí do očí. Zase... tak hluboké oči plné lásky a krásy nikdy Anna neviděla. Anna pohodila malinko hlavou a zase sklopila hlavu ke kresbě. Dívka ji chytla alespoň za ruku, aby Anna trochu pochopila. Annu úplně zamrazilo. Byla nervozní a polévalo ji horko. Úplně jako kdyby byla zkoušená. Dívka si položila na Annu hlavu a ruku v ruce tam na louce seděly. Nic kolem sebe nevnímaly. Anna si to náramně užívala. Bylo jí tak krásně. Milovala ty dívčí hřejivé ruce a ty letmé dotyky. Anna se neudržela a pověděla ji, že ji miluje.

Zamilovala se do ní ten den, kdy ji poprvé uviděla. Bála se jí to říct a proto se tenkrát omlouvala. Dívka se pousmála a pohladila Anninu tvář. Anna byla úplně uvolněná a to dívka přesně chtěla. Políbila Annu! Bylo to tak nečekaně krásné. Tak hřejivé, a tolik adrenalinu měla jen z jednoho zakázaného polibku.
Se zavřenýma očima Anna uslyšela jedinou větu.
Větu, vyjadřující jednu emoci, obsahující dvě slova a osm písmen. Větu, Miluji tě!! ♥