L.Á.S.K.A.

Lež převlečená za pravdu

Anna a Liss spolu začaly chodit od toho letního dne, kdy si navzájem řekly, že jedné pro tu druhou srdce bije. Spolu byly vážně kouzelné. Byly k sobě tak opatrné, jedna druhou chránila a nikdy nedopustily, aby se té druhé něco stalo. I přes malé hádky se dokázaly společně usmířit a pokračovat v jejich krásném vztahu. Každé odpoledne se scházely u rybníka, tam kde stromy vytvářejí příjemný stín a ptáčci štěbetají až do soumraku. Byl to magický pohled na tu onu krajinu. Navíc, pod stromy na dece ležely ty dvě krásné dívky. Ležely vedle sebe, držely se jemně za prsty a koukaly spolu do nebe. Povídaly si o budoucnosti, chvilkami pojmenovávaly mraky a chvilkami se smály. Když se stmívalo, odešly od rybníka směrem na místní kopec, odkud byl vidět západ i východ slunce. Ony tam chodívaly jen k večeru. Pokaždé se posadily na lehce vyhřátou trávu z odpoledního žáru sluníčka a koukaly na ten překrásný jev přírody. A když sluníčko zalezlo, podívaly se na sebe a políbily se. To vzrušení a zároveň lehká stydlivost v tom také hrála své a dodávala každému polibku úžasnost. Takhle to chodilo půl roku, dokud nenastaly větší komplikace, hádky a rozpory.

Z krásného vztahu se najednou stával lhostejný vztah, kdy jedné osobě přestalo na té druhé záležet. V tomhle případě tyhle problémy zaviňovala Liss. S Annou přestala moc mluvit a spíš se zajímala o jiné holky. O holky s více atraktivní vložkou, než měla Anna. Annu tyhle problémy moc poznamenaly a ona se zase vracela do té uzavřené místnosti, odkud jí Liss kdysi vysvobodila. A teď jakoby ji tam zase shazovala a bylo jí to jedno. Anna se každý večer trápila, v slzách usínala a s kamenným výrazem ve škole pobývala. Liss o ní zájem nejevila. Až jednou večer za Annou domu přišla a ony se hrozně moc pohádaly. Vážně tak moc, kdy Liss na Annu zařvala: „Je konec, už mě nevolej zpět!" A odešla. Anna zůstala stát před svým domem se sklopenou hlavou a s očima plných slz. Zavřela dveře od domu a šla někam pryč. Šla jen tak dlouho a tak daleko, jak ji nohy nesly. Nevnímala nic jiného než tlukot svého srdce. A tu větu! K tomu všemu začalo pršet. Déšť byl Anny největší přítel, protože v tu dobu mohla pustit všechnu tu bolest, tu bezmoc, tu křeč ze sebe. Mohla se vyplakat, mohla se vykřičet a nikdo by ji v těhlech věcech nebránil. Anna došla zmoklá na kopec, odkud se s Liss dívaly vždy na sluníčko. Lehla si na úplně mokrou trávu a nechala padat kapky na svůj obličej. V tu chvíli, kdy vnímala zpomaleně kapky, si představila všechny krásné chvíle s ní. Každý společný den se jí vybavil, každá věta, každý společný zážitek, každá společná fotka. Všechno bylo tak hnusně vtěrné, že chtěla okamžitě všechny ty věci z hlavy dostat. Zapomenout! Nemohla. Nešlo to. Všechno se vracelo, jako lži, které nikdy nezmizí. Anna se prudce zvedla ze země a svižným krokem se chtěla dostat na silnici, po které se dostane domu. Za chvíli na ní byla. Jako obvykle, nikde žádné auto. Šla proto uprostřed silnice. Vnímající jen svoje nitro, svůj tep a svou proudící krev v těle. Anna působila jako opilá a zároveň nemocná. Když skoro už byla doma, do jejích myšlenek se vkradl hnusný záblesk a rána. Anna nevěděla, co se stalo. Najednou ležela na silnici před autem. Z hlavy ji tekla krev, ale ona vnímala stále jen svůj vnitřek. Nekomunikovala s tím člověkem, co ji srazil. Plakala, ale nevěděla, čím je pláč způsoben. Jestli bolestí vnitřní nebo vnější. Na chvíli zavřela oči a když je otevřela, nad ní stál muž, který kontroloval její stav a další dva muži, kteří ji nakládali na nosítka a rychle sní spěchali do sanity. Anna pořád vnímala svůj tlukot srdce a už pomalu upadala do bezvědomí. Samy se ji zavíraly oči a ona ztrácela pojem úplně o světě.

Anna se druhý den odpoledne probudila v nemocnici připojená ke všelijakým přístrojům, který monitorovaly její srdce a celkový stav. Když se probouzela, viděla okolo sebe věci rozmazané. Ovšem, když se ji pohled zostřil, uviděla vedle lůžka sedět na židli Liss. Anny pohled jasně říkal: „Už mi víc neubližuj, bolí mě to všechno, radši odejdi!" Bez jediného slova se Anna na Liss dívala a Liss se dívala na ni. Nakonec Liss začala mluvit. Omlouvala se jí celkově za to, jak se k ní chovala a že ji všechno moc mrzí. Hrozně by ráda všechno hezké vrátila zpět, ale... a pak začalo to, co Anně ani trochu nepomohlo.

Liss si našla novou přítelkyni a o ní Anně říkala. Anna v tu dobu, kdy Liss o té své úžasné mluvila, zavírala oči a měla před nimi ty objetí, pusy, mazlení, škádlení s Liss. Najednou ale Anna svoje emoce neudržela a začala lehce plakat. Liss to viděla, ale nereagovala na to nijak. Odvrátila proto zrak k zemi, aby se nemusela dívat na ty hrozně zklamané, zničené oči. Poslední věta, co Anna od Liss slyšela byla: „Miluji jí a ona mne. Jsme spolu moc šťastné, snad to pochopíš." Zvedla se a odešla z pokoje. Anna začala ještě víc plakat, než kdy předtím. Tak moc Liss milovala a právě v tuhle chvíli pochopila, že to všechno předtím byla jen hnusná přetvářka. Hrozně moc si připadala sama. Tak moc chtěla odejít a nikdy se nevrátit. Všechno se ji zhroutilo. A ona zase začala upadat tam, odkud se jen každý špatně dostává. Do hloubky samoty, odcizení, ztracení!