Ty nejsi můj otec

Já vím, o co ti jde! Ty žárlíš!

Seděla jsem ve svém pokojíčku a snažila se potlačit slzy. Klid! Ještě přijde, a uvidíš! Snažila jsem se zoufale ve svém nitru přesvědčit, že vše bude v pořádku. Přijde má máma, vezme si mě k sobě a bude to jako dřív. Už je to osm let, co jsem naposledy viděla část mé rodiny. Mámu a mé dva sourozence. Sabču a Tomáše. Táta říkal, že se rozešli z důvodu, že mamka brala drogy. Na druhou stranu jí chci poznat, jenže táta mi nedovolil vidět ani Sabču, ani Toma a ani mamku. Prý se bojí, že by mě do něčeho namočili.

„Můžeš mi k čertu říct, jak jsi uvařila ten hambáč? Nedalo se to žrát. Říkal jsem, že chci BBQ omáčku, ne tu tvojí hnusnou z tatarky." Přísně se na mě podíval.

„Promiň, já musela dělat pak ještě úkol do dějepisu." Se smutným výrazem ve tváři jsem se na něho podívala. Bylo mu jedno, jestli brečím, jestli prosím o pomoc. K rozčílení mu stačil i nepovedený hamburger.

„Máš štěstí, že jdeš zítra do školy. Jinak si neumíš představit, jak bys dopadla. A teď vystřel, doučuji." s naštvaným výrazem ve tváři mě opustil. Já se mezitím pustila do vaření. Párkrát jsem zaslechla něco o lomených výrazech. Podle hlasu jsem poznala svou spolužačku Ladu. Dříve jsme byly kamarádky.

„Výborně, Laduš, jsi skvělá. Co by za to tvoji spolužáci dali? Až budou třídní schůzky, pochválím tě. Já se teď každopádně půjdu napít. Počkáš tu na mě?" jo, mezi spolužáky je úplně jiný. Berou ho jako nejlepšího učitele. Je to můj třídní a zároveň matikář a tělocvikář.

„Děláš rámus! I ta Lada by to vypočítala lépe než ty a to je blbá jak jetel." Stoupl si ke mně a chytil mne za bradu.
„Víš, měla bys mi být vděčná. Kdybych si tě nevzal do péče, žila by jsi někde ve feťáckém doupěti spolu se svou matkou. Mohla jsi dávno skončit na ulici. Nemusím se o tebe vůbec starat, tak si to pamatuj." Pustil mě a odešel.

„Jsem tady, Laduško. Tady Týnka mi dělá krásný hamburger. Musel jsem jí pochválit, jak jí to jde." Zasmál se do webkamery. Naštvalo mě, jak se k ní chová. Ladunu nemůžu vystát. Od doby, co nás začal učit táta, se náš vztah změnil. Pamatuji si to, jakoby to bylo dnes.

Seděly jsme já, Lada a naše kamarádka Monika u stolu v jídelně. Musela jsem neustále poslouchat Ladiny řeči: „Ani nevíš jak moc jsem ráda, že už nemáme Rychterovou." Rychterová byla naše učitelka, než odešla na mateřskou. Lada jí nesnášela, vůbec jí to nedokázala vysvětlit, zasedla si na ní, a byla na ní opravdu zlá. Dokonce jí řekla, že dává dvě procenta pravděpodobnosti, že se dostane vůbec na učňák. Když přišel táta, hodně jí pomohl a doteď pomáhá. Lada se s tím ale chlubí téměř neustále.

„Ladu, já chápu, že jsi ráda, ale toto téma řešíme už asi počtvrté. Ano, táta je dobrý učitel, ale není to tak růžové, jak to vypadá. Mne třeba Rychterová jako učitelka nevadila. Táta je mnohem přísnější." usmála jsem se.

„Kecáš, Týno. Ta kráva jí nenaučila vůbec nic." Zastala se Lady Monika.

„Neznáte tátu, nevíte, jaký je. Ano, možná tě to, Lado hezky naučí, ale jako člověk není hodný. Nechová se vůbec pěkně a radši bych byla, kdyby to nebyl můj učitel na matiku." oznámila jsem.

„Já vím, o co ti jde! Ty žárlíš! Od té doby, co tě učí táta, jsi spadla na trojkařku, přestala jsi se snažit. Zjevně si myslíš, že ti jedničky naskočí samy, viď?" uchechtla se Monika.

„Nevíš nic o tom, jak se chová, když jsme sami doma, když mi dává jiné testy než vám, hodnotí mě mnohem přísněji!" okřikla jsem Ladu. Ano, je to pravda, jediná nesrovnalost v testu, a dá mi horší známku.

„Prosím tě, alespoň vidíš, jak tě má rád. Motivace." Monika se zasmála.

„To není motivace. To je šikana." naštvaně jsem odešla od stolu. Od té doby se s nimi nebavím.