Like a zombie

Aidenova skupina #04

Ani jsem se nehla. Přestala jsem dýchat a úplně jsem se přitiskla ke zdi. Marně.
Někdo otevřel okno a podíval se z vysoka na mě. Byla to žena. Měla hezky opálený obličej a ruce; krátké, hnědé, mastné vlasy s blonďatými odrosty; malé, modré oči a velké pysky. Usmála se na mě a já viděla její krásné, rovné, bílé zuby. Odešla zpátky do místnosti, ale okno nechala otevřené. Nevěděla jsem co mám dělat. Začala jsem normálně dýchat a trochu jsem se uvolnila. V pravé ruce jsem měla malý nůž, pro případ že by se něco stalo. Slyšela jsem jak se nějaký muž, kterého jsem ještě neslyšela, procházel po místnosti a nahlas při té chůzi dupal. Najednou se vedle mě otevřely dveře, které jsem předtím neviděla. Pořád jsem se nehýbala. Ani ruce jsem nezvedla, jak mi řekli. Neměla jsem strach, byla jsem šťastná. A oni se zřejmě také nebáli, což mi přišlo divné. Ze dveří vyšel mladý, hezký muž. Měl hnědé, krátké, rozcuchané vlasy a bledý obličej. ,,Ahoj" řekl ,,chceš jít dovnitř?". Nic jsem neřekla, ale byla jsem z ničeho nic vystrašená. Vystrašená asi z toho, jak můžou něco takového říct? Jsou až moc přátelští, na tuhle dobu. ,,Neboj se" řekl šeptem ,,víš že ti nechceme ublížit, vidím to na tobě." Pomalu jsem se začala zvedat. Když jsem byla vzpřímená, udělala jsem pomalý krok dopředu. Ten muž se začal potichu smát, ale brzy pochopil, že se to teď asi nehodí. ,,Tak pojď, nechceme tu větrat, bude tu zima." Když jsem došla ke dveřím, nevěděla jsem jestli chci jít dovnitř nebo ne, ale strach jsem neměla. Také mi přišlo divný, že okno nechali otevřené ale ze dveří jde prejže zima. Když jsem vešla dovnitř a porozhlédla jsem se, viděla jsem pouze dvoje dveře a schodiště. Dveře vpravo byly otevřené dokořán, a ty vlevo byly pouze pootevřené. Šla jsem nahoru po schodišti za tím mužem. Ve druhém patře jsme vešli do malých dřevěných dveří vpravo. Byla tam ta opálená žena, hezký muž a ještě nějaký muž středního věku. ,,Vítej v Aidenově skupině" řekl ten starší muž.