Like a zombie

Cole a Steven #10

Když jsem se probudila, vstala jsem z postele - která patřila mně - sešla jsem schody dolů a šla jsem se najíst. Tentokrát jsem si vzala nějakou konzervu s broskvama, která se sice nehodila k snídani ale byla opravdu dobrá. U stolu už seděli Cole a Steven a něco tam řešili. Nechtěla jsem je moc rušit, tak jsem si sedla a byla radši potichu. Když jsem si sedla, Cole se na mě otočila a usmála se: ,,Víš že je pět hodin?"
,,Ne, poslední dobou mi na času nezáleží." odpověděla jsem, a vzpomněla jsem si na jednu ženu z mé minulé skupiny která furt kontrolovala čas. Já to nechápala, protože čas teď nic neznamenal.
Když jsem dojedla, šla jsem se nahoru převléknout. Když jsem si procházela tento byt, narazila jsem ve třetím patře na skříň, která byla plná krásného, zaprášeného oblečení, které jsem si samozřejmě vzala. Pokusila jsem se probudit Aidena, ale ten se pouze otočil na druhý bok a když jsem chtěla vzbudit Amandu, tak začala něco ,,mumlat" a nebylo jí rozumět ani slovo. Pak už jenom švihla rukou a šla opět spát.
Neměla jsem co dělat, tak jsem se šla projít. Bylo to trochu nebezpečné, ale já už měla zkušenosti. Venku bylo příjemné teplo, o mnohem tepleji než v ,,táboře". Když jsem se procházela, promýšlela jsem co bude dál. Ano, když zůstanu v tomto ,,táboře" tak asi budu žít - ale co dál? To celý život budu zalezlá v jednom bytě? Co když se nic nestane, a ,,zombie" budou navěky? Co když lidstvo vyhyne? A žije ještě někdo kromě naší skupiny? A existuje nějaký úkryt nebo město ve kterém se dá žít? Bohužel jsem si nemohla odpovědět. Tolik by mě toho zajímalo, ale vlastně jsem nevěděla vůbec nic. Pomalu jsem se vracela do ,,tábora".
Tam nebylo nic nového, akorát ostatní už byli vzhůru. Také jsem si všimla že Cole a Steven v ,,táboře" nejsou - začala jsem se bát, nebo jsem začala něco tušit, ale určitě jsem něco nepříjemného ucítila v žaludku.
Ihned jsem to šla říct Aidenovi, ale ten už to věděl, všichni to věděli.
Šla jsem se podívat z okna, jestli je náhodou neuvidím. Ne, nebyli tam, ale místo nich tam byl tucet ,,zombie", kteří tam ještě před dvaceti minutami nebyli. Rychle jsem to běžela říct ostatním, ale zastavil mě kouř, který byl cítit z prvního patra. Z vteřiny na vteřinu začalo vše hořet. Rychle jsem utekla do mého pokoje, vzala jsem si můj batoh, rychle jsem si tam dala nějaké jídlo a vyběhla jsem ven. Jediné co jsem vnímala byl křik, který se rozléhal po celém ,,našem" území. Utíkala jsem rychle, aby mě nezaznamenali ty nestvůry. Ty si mě ani nevšimli, zrovna měli na práci požírání Lucy. Lucy pomalu přestávala křičet, jediné co jsem viděla bylo to, jak jí zombie trhají kůži s masem, nebo jak jí žerou vnitřnosti, ke kterým si samy udělali díru. Toto už jsem viděla tolikrát, takže se mi nechtělo ani zvracet jako poprvé. Pouze jsem běžela dál.
Když jsem proběhla celý les, uviděla jsem Amandu, která seděla na mechu a opírala se o strom. Přišla jsem k ní blíž začala jsem šeptat: ,,Amando?" - na chvíli jsem se odmlčela - ,,to jsem já, Tara."
Slyšela mě, ale neodpovídala. Ani se na mě neotočila, prostě neprojevila žádný zájem.
,,Musíme jít odtud pryč." řekla jsem
...
,,Prosím."
,,Proč?" odpověděla po chvíli, ale ani se na mě neotočila.
,,Kam chceš jít? Co chceš dělat? Nechceš rovnou umřít tady a teď bez bolesti, než být za měsíc sežraná nějakým monstrem? Myslím si že ta první možnost je lepší, protože já už jsem se rozhodla. Já chci teď hned umřít!" začala na mě křičet, a přitom se jí do očí vyhrkly slzy.
,,Víš co máme společného? Rodiče nám umřeli, sestry nám umřely, kamarádi nám umřeli. Všichni umřeli. Tak proč bychom nemohli umřít i my, do prdele?" pokračovala dál ,,Já už jsem měla dávno umřít a ty taky. To všichni už jsme měli umřít! Je to prostě tak." na chvili se odmlčela ,,Nic jiného nám nezbyde, stejně všichni chcípneme!"
Já tam jen stála a dívala jsem se na ní. Nic jsem neřekla, byla jsem zaskočená. Opřela jsem se o strom a začala jsem přemýšlet o tom co řekla. Ona jenom seděla a brečela. Byla také zaskočená tím co právě řekla, viděla jsem to na ní.
,,Takhle jednoduchý to neni. Ty to víš," odpověděla jsem po chvíli ,,i předtím jsme všichni nakonec měli umřít. O tom to ale není, nejde o tom že zemřeme, ale o tom že žijeme."
,,Lžeš."
,,V čem?"
,,Je to jednoduchý, všechno je jednoduchý."
...
...
,,Vstávej" řekla jsem asi po dvou minutách. ,,jdeme pryč."