SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 12

Znamená to pro mne víc, než si myslíš." Zašeptal a přivinul si mně do náručí. Pohladil mě po vlasech. Neustále se mi díval do očí a přitom mi odhrnoval vlasy z krku. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. 

 „Nebude to bolet." Zašeptal a přitiskl své rty k mému krku. Rozklepali se mi kolena a najednou jsem se cítila tak slabá. Tak moc. Chytla jsem ho okolo krku a přitiskla se k němu. Ucítila jsem, jak se jeho zuby zabořily do mé kůže. Zasténala jsem. Nemohla jsem si pomoci. Prostě to nešlo.

 Neubránila jsem se dalšímu zasténání, když jsem ucítila, jak Ramon začal pomalu sát. Cítila jsem, jak jeho ruce krouží po mém těle. Celým mým tělem procházelo nesmírné vzrušení. Nemohla jsem se tomu ubránit. A ani jsem nechtěla. 

 Sevřela jsem prsty jeho ramena. Cítila jsem, jak zhluboka polyká a saje. Bylo to neuvěřitelné. Zvrátila jsem hlavu a přitiskla si ho pevněji k sobě. Tělem mi projela další vlna vzrušení. Uslyšela jsem řinčení skla, když jsem zadýchaně otevřela oči, byla jsem přitisknuta ke stěně na druhém konci pokoje a Ramon se ke mně zase pomalu skláněl a vzápětí opět bořil svoje zuby do mé tepny. 

 „Ramone!" Vydechla jsem vzrušeně, když se začal znovu krmit.

 „Ano? Miláčku." Vydechl, když se na moment odpoutal od mého krku. Omámeně jsem vztáhla ruku a setřela kapičku krve z jeho rtů. Bože! Co je to? Co? Třásla jsem se vzrušením a chytila ho za hlavu. 

 „Ještě." Vydechla jsem a znovu se k němu přitiskla. 

 „Eleno." Uslyšela jsem jeho vzrušený hlas ve stejnou chvíli, co jsem slyšela duté rány padající skříně. Zadíval se mi do očí. Ztěžka a zhluboka oddychoval, stejně jako já. Znovu jsem ucítila, jak mě vší silou přitiskl na stěnu, protože mnou prošla další vlna vzrušení.

„Ššššš!" Šeptal mi do vlasů a konejšil mne v náručí.

 „Ještě je čas miláčku. Ještě je čas." Zavřela jsem oči. Ne. Teď nepřestávej. Teď ne. Prosím. Podívala jsem se na něj. Najednou jsem se cítila tak slabá . Sesunula jsem se mu do náručí a položila si hlavu na jeho rameno. 

 „Miluji tě."  Uslyšela jsem jeho hlas a cítila jak mě hladí po vlasech. Snažila jsem se popadnout dech.

 „Proč..." Vykoktala jsem. Chtěla jsem vědět, proč přestal. Proč, když já bych mu dala o hodně víc.

 „Ještě nejsi připravená, lásko." Zašeptal a podíval se mi do očí. 

 „Tak rád,bych se s tebou miloval..., ale ještě nejsi připravená." Tohle jsem neměla na mysli. Nebo měla? Zahanbeně jsem sklopila hlavu. Bože. Proč se takto cítím? Co to vlastně cítím? Vůbec jsem nerozuměla sama sobě. S úsměvem mi prstem nadzvedl hlavu.

 „Budeme se milovat, až bude čas lásko. Až přijde čas a ty, si budeš jistá. Ty si budeš stoprocentně jistá, že si chceš vzít všechno, co ti můžu dát." Hlasitě jsem polkla. Několikrát jsem se nadechla, ale nedokázala jsem na to odpovědět.

 „Děkuji ti." Zašeptal a vykouzlil, ten nejkrásnější úsměv na světě. Děkuje mi? A za co?

 „Za...,zač?" Špitla jsem. Musela jsem se zeptat.

„Za to..., že mi věříš." Nevěděla jsem, co mám na to říci. Jen jsem cítila, že opět začínám rudnout. A místo odpovědi, jsem se k němu přitiskla. Cítila jsem, že to chci. Že to potřebuji. Že mu chci být co nejblíže. 

 „To..., to my?" Vykoktala jsem, když jsem se podívala směrem do místnosti. Vůbec nic, nic, nebylo na svém místě. Skříně byli převrácené. Police shozené a sklo rozbité po zemi. Gauč i křesla, byli na druhém konci místnosti. 

 Bylo to šílené. To jsme vážně udělali mi? Vyděšeně jsem se na něj podívala. Ale on jenom přejel očima tu spoušť a usmál se. Jako by se vlastně nic nestalo. Bože! Vždyť jsme s takového krásného pokoje, udělali kůlničku na dříví. Opět jsem se cítila zahanbeně. 

 „Nemusíš se za to stydět, miláčku." Zašeptal a pohladil mne po tváři. 

 „A pak..., není to jen tvoje práce lásko. Mám pocit..., že jsem u toho, byl i já." Usmál se a srdce se mi znovu rozbušilo,když mě políbil do vlasů .

 „A to si představ lásko, až se budeme milovat." Vydechl mi do tváře. A já si v tu chvíli uvědomila, že si to vlastně představit dokážu. Že bych to chtěla. Že po něm toužím. Toužím? Ano! Ano toužím, ale sakra nevím, co s tím udělám.