SOUZNĚNÍ

SOUZNĚNÍ Část 20

Rozhlédla jsem se po místnosti. Byl to ten stejný pokoj, co minule. Byl krásný, jen ta vana.  Strašně mě rozčilovalo, že je součástí pokoje. Že tam nejsou dveře. Kdo to kdy sakra viděl, koupelnu bez dveří?

 Unaveně jsem si sedla na postel. Dneska byl hodně dlouhý den. Najednou někdo zaťukal a dovnitř vstoupila ta starší žena. 

 „Za hodinu, se bude podávat večeře, slečno." Řekla a položila na postel několik ručníků.

 „Pán, vás očekává." Změřila si mě hodně zvláštním pohledem. Úplně jsem měla pocit, že mne rentgenuje pohledem.

 „Jestli vám mohu doporučit, slečno." Usmála se na mě a vyndala ze skříně nějaké šaty. Nervozně jsem si poposedla. Tak to je skvělé, vypadá to, že se sama ani nebudu moci oblékat. To to pěkně začíná. Pak přistoupila k vaně a začala napouštět vodu. Zhrozila jsem se. Ne,už zase? Zřejmě viděla můj vyděšený výraz, protože se jen usmála. 

 „Jak už jsem vám jednou řekla, slečno, dřívější způsoby jsou mi o hodně milejší...,proto vás každý večer připravím." Vytřeštila jsem na ní oči. To si dělá srandu. Tohle už je moc. To si s ním vyřídím. Každý večer připravím...,to jako...! Co si vůbec o sobě myslí? Bože! Ještě tady nejsem ani den a mám chuť, ho zabít.

 Byla jsem tak naštvaná a rozzlobená, že jsem nebyla schopná ani odporovat. Poslušně jsem vlezla do vany a pak se nechala navléci do těch šatů. Byly modré, těsně nad kolena, na široká ramínka z hlubokým výstřihem. Byli krásné, ale copak jdu na nějaký bál? Vlasy mi zčesala za krk a svázala stuhou stejné barvy. Už jsem to nemohla vydržet. 

„Copak jdu na ples?" Vyprskla jsem a zavrtěla jsem sebou. 

 „Ne, slečno..." Viděla jsem její úsměv v zrcadle. „Ale pamatujte si..., že mužova žádostivost, odvíjí se, od ženiny elegance." Já mu dám žádostivost a eleganci. 

 „Phe!" Vyštěkla jsem. Nechci být pro něj ani trochu žádostivá. Kdyby bylo na mě, navlíkla bych se jako poprvé. Třeba by mě konečně vyhodil. Vzhlížela jsem se v zrcadle. No super, vůbec se mi takto, dolů nechtělo. Bude mi ještě diktovat,co si mám vzít na sebe? 

 „Tady je potom váš noční úbor, slečno." Ozvala se zase ta ženská a já se s otevřenou pusou, podívala na postel. To si dělá srandu? Vytřeštěně jsem zírala na ten kousek látky. Bílá saténová noční košilka, která více odhalovala než zakrývala. Tak to ani náhodou. Do toho mne nenavlíkne. Nikdy! Nikdy v životě! Už jen s té představy, že by mě v tom viděl, se mi dělalo špatně. Zabiji ho.

 „Doufám..., že vám nevadí, že zabiji vašeho pána." Vyštěkla jsem a hnala se ke dveřím. Ale ona se jen usmála.

 „Myslím slečno..., že za pár dní, budete mluvit jinak." Jo? Tak to by mě zajímalo jak? Maximálně si budu blahořečit na jeho pohřbu.

 Vzteklá a naštvaná jsem se hnala ze schodů. Kde sakra je ta podělaná večere? Otevřela jsem jedny dveře a nakoukla. Nic. Vypadalo to jako knihovna. Velikánská knihovna. Tolik knih jsem pohromadě snad v životě neviděla. Vztekle jsem zabouchla dveře. Tak fajn. Otevřela jsem další dveře a opatrně vstoupila dovnitř. Byla to ta místnost, kde se odehrála naše poslední večeře. Jen místo toho velikého stolu, tam byl menší kulatý s velkým starodávným trojramenným svícnem uprostřed.

 I celou místnost osvětlovalo jen několik dalších svícnů a oheň z krbu. Nejistě jsem udělala několik kroků a rozhlédla se. Kde sakra je? Ať ho můžu zabít a jít domů. Najednou se spustila hudba. Tlumená, příjemná hudba, ale lekla jsem se tak, až jsem sebou trhla. 

 „Tak už jsi se ubytovala, miláčku?" Ozvalo se za mnou. Ubytovala? Co jiného mi také zbývá. Otočila jsem se a hodila po něm naštvaný pohled. 

 „Co si sakra myslíš..." Vyštěkla jsem. „Nepotřebuju vlastní komornou. A už vůbec nepotřebuji, aby mi někdo říkal, co si mám vzít na sebe. Jestli si myslíš...." Křičela jsem, ale s každým krokem, kterým se ke mně blížil, se můj hlas o malinko ztišoval. 

 „Jestli si myslíš..., že si někdy vezmu na sebe tu...,tu..."Hlasitě jsem polkla, protože byl až těsně u mě.

 „Tu nádhernou, noční košilku?" Pokřiveně se na mě usmál a v očích mu zajiskřilo. Automaticky jsem přikývla. Vlastně ne. Není nádherná.

 „Tu strašnou věc....!" Vyprskla jsem. „Ve které, mě nikdy v životě, neuvidíš." Vztáhl ruku a vzal mezi prsty pramen mích vlasů. 

 „Budeš v ní překrásná, lásko."Zašeptal. „A myslím..., že nebude trvat tak dlouho a ráda se mi v ní předvedeš."