O nás dvou

(2) Myšlenky

Čokoláda, kaštany, dřevo, káva, ty jeho oči....Sakra! Už zase na něj myslím. Sice jsem ho už párkrát předtím viděla, ale on mě zná jen jako holku, co do něj jen narazila. Možná už si ji ani nepamatuje...Počkat! Vždyť teď se má učit, ne přemýšlet nad ním. Písemka z matiky je důležitější! Ale on je tak hezkej... Neee už zase. Já ho tam té učitelce snad do toho testu namaluju. No radši už vyrazím do školy, alespoň nebudu muset tolik chvátat. Zaklapla jsem učebnici a strčila ji do batohu.
.
Cestou jsem na (ne)štěstí narazila na Týnu, která si očividně taky přivstala. "Ahoooj" Mávala na mě už z dálky. Tak a teď jí to budu muset říkat všechno znova. "Čauky" Mávla jsem jí na zpět. Když ke mně doběhla, čekala jsem salvu otázek, ale ona mě jen objala. "Co je prosím tě, obvykle tolik lásky neprojevuješ." řekla jsem trochu přidušeným hlasem." Jen jsem ráda, že se ti konečně někdo líbí a začínáš projevovat lásku Jinak bych si snad myslela, žeee" doříct to už nestihla, protože jsem se po ní ohnala. "No co je, jediný co se ti líbilo, byli jen zvířátka" dodala se smíchem. "Ty jsi ale..." radši jsem to nedořekla a se smíchem jsem jí objala kolem ramen. Vlastně měla pravdu. Do teď mi to nepřišlo divné, ale zpětně holky alespoň básnily o nějakých hercích atd. a mně se nelíbil vůbec nikdo. O to větší šok je to teď s Matym. Ježiši to je strašně divný o tom takhle přemýšlet. "Tak co, nezapomněla jsi si zase peníze na bus?" otočila se na mě Týna. "Ano Kristýnko" řekla jsem se smíchem. Moc dobře vím, že nesnáší, když jí takhle někdo řekne. Teď byla řada na ní, aby se po mně ohnala. Bohužel jsem nebyla tak hbitá jako ona a nestihla jsem uhnout. Vrazila mi pořádný pohlavek. "Auuu!" zaúpěla jsem. To ji ještě víc rozesmálo a já se chytila za bolestivé místo na hlavě. Když jsme dorazily k autobusovému nádraží, skoro nikdo tam nebyl. Taky proč, když autobus jede až za 15 minut. Tak jsme si sedly na lavičku a povídaly jsme si.

Seděly jsme tam tak 10 minut a pomalu se začali trousit lidi. Na neštěstí i můj starší brácha s jeho kamarády. Nezmínila jsem, že mám bratra? No tak to zmiňuji teď. Je o 3 roky starší, je hrooozně otravnej a chodí na stejnou školu jako já, ale do Septimy. Počkat! Teď mi došlo, že chodí do stejný třídy jako Maty. No tak ta malá šance, co jsem u něho měla, se teď stává nulovou. Proč se musí pořád něco kazit?! Hlavně když je u toho můj 'milovaný' bratříček. Naštěstí si s jeho kámošema stoupli na druhou stranu, ufff. Z achvíli přijel autobus a protože jsme tu s Týnou už dlouho, měly jsme nárok nastupovat mezi prvníma. Dobrý, ještě e tu pár míst na sezení. Tak jsme si sedly a Týna musela být klasicky u okýnka. Tak jsme tak seděli, poslouchali cizí konverzace, občas mezi sebou něco prohodily atd. Za nedlouho jsme byli u konce naší cesty autobusem, vystoupily jsme a vydaly se ještě kousek do školy.

Když jsme už jsme došli ke škole uviděla jsem u vchodu postávat Matyáše a začala jsem se červenat. "Co ti je?" zeptala se Týna. "Máš barvu, kterou by ti mohly rajčata závidět." Když ale začala pátrat pohledem zastavila se u Matyho. "Tak tohle je ten tvůj Matyáš?" Tiše jsem přikývla. "No tak popis celkem sedí, není divu, že z popisu máš v češtině za jedna." dodala ještě. Ale já ji poslouchala jen na půl ucha a nemohla od něj odtrhnout oči. To se mi podařilo až když zvedl oči od mobilu a pohledem přejel školní dvůr. Na kterém jsem samozřejmě byla i já. Pohledem se na mně zastavil, zvedl ruku a nepatrně mávnul. Usmála jsem se a mávnutí jsem mu oplatila. V tu chvíli se moje srdce roztančila a já si chvíli myslela, že přede všemi přítomnými se roztančím tak. Ale touhu skákat do vzduchu radostí jsem taky zavrhla a spokojila se s úsměvem. Týna mě doslova odtáhla ke skříňkám. Myslím, že se dneska zase nebudu moci soustředit na učení.

A nebylo tomu jinak. Celé hodiny se mi před očima přemítal jeho vřelý úsměv, když mě viděl. Snad mě poznal a jen si mě s někým nespletl. Ale to jsem hned odmítla. Nebudu si ničit tuhle krásnou naději. No možná by bylo lepší kdybych se soustředila na učení. Jediné plus bylo, že nám tu opakovací písemku z matiky (prý ať tam napíšeme, co jsme za prázdniny nezapomněli) učitelka odložila. Ona nás asi opravdu musí nenávidět, když nám zadá písemku první týden po prázdinách. Tak alespoň, že mám další den na učení. Nebo spíš další den vasnívání si budoucnosti s Matym - Která se ovšem nikdy nestane - pokud mám být upřímná. Tak snad to dopadne.

.

Taaakže, dnešní kapitolka má 800 slov :D (pokud se nepočítají tyhle moje "kecy"). Zkusila jsem dát Emmě trochu větší šanci, tak schválně jak jí využije. Budu moc ráda za jakoukoli odezvu v komentářích, no a já bych se měla jít taky učit, ať nedopadnu jako Emma :D. Tak zatím ahojky Vaše Nel <3