V BARVĚ VLČÍCH MÁKŮ

CAPITOLO 51

Victoria

Jeho slova mi dlouho nedala spát. Dokonce jsem si vzpomněla, jak mi kdysi dávno řekla Gloria, že sem patřím, že je to osud. Jak bych na něj po tom všem nemohla věřit? Máme spolu dvě děti a opět jsem tady. Už jen kvůli těm dvěma prckům jsme navždy spojeni. Osudu neutečeš...

Ráno jsem si s dětmi ani pořádně nepohrála a už mě Federico tahal k autu. „Pojď, musíme toho spoustu zařídit. Vybrat pro ně postýlky... Chceš znovu vymalovat?"

„Federico, brzdi. Nestihla jsem si vypít ani kafé." Ještě že mě nechal obléknout a nalíčit, jinak bych právě teď nasedala do auta v županu.

„Však to si dáme v Reggiu," mrkne na mě.

„Ale... já bych se chtěla co nejdřív vrátit, nechci nechávat děti samotné."

„Však Gloria s Biancou je pohlídají... Copak jsi neviděla, jak jsou z nich nadšený?" Ano, to měl pravdu. „Vrátíme se odpoledne a můžeme s nimi být, až dokud neusnou!"

„Copak ty nemáš žádnou práci nebo tak?" zeptám se překvapeně.

„Ne. Dneska chci být jen s vámi." Tím svým nadšením mě trochu šokuje. „A chci ten pokoj zařídit s tebou, takže máš nějakou představu? Co s tím vymalováním?"

Zatímco nás Paolo vezl do Reggia, celou cestu jsme řešili co a jak, co koupit, které obchody navštívit. Malování jsem zamítla, pokoj vedle mého měl pěknou zelenkavou barvu a já ani růžovou ani modrou nechtěla, zvlášť když máme kluka a holku, takže mi přišla zelená jako pěkná barva. Nejnutnější byly určitě postýlky, protože nemohly pořád spát v těch přenosných, pak přebalovací pult a další nezbytné věci, ale stejně Federico kupoval všechno i to, co už jsem měla. Nestačí jeden kočárek, ale musí být i náhradní, stejně tak autosedačky, aby se nemusely případně přemisťovat do druhého auta. Vykoupili jsme snad celý obchod s oblečením a když mířil do hračkářství, řekla jsem dost.

„Federico... prosím tě, hraček mají dost."

„Ale –"

„Vykoupil jsi půlku obchoďáku... Hračky se můžou koupit kdykoliv, máme to nejnutnější... Můžeme si dát někde kafé?" umlčím ho.

„Vždyť už jsme měli," zamračí se.

„Potřebuju další!" Chytnu ho za ruku a táhnu ho k nějaké kavárně.

Kromě kávy neodolám jahodovému cheesecaku a přemýšlím nad tím, že materiálně dětem nejspíš nikdy nic chybět nebude a sobecky jsem za to ráda. Ne, že bych chtěla Federicovy peníze, po rodičích jsem zůstala dobře zaopatřená, proto jsem si také mohla dovolit cestu do Itálie před dvěma roky a ani teď nestrádám, zvlášť když jsem ještě vydala knihu a nabídky se mi jen hrnou, ale jako matka samoživitelka jsem za děti ráda, že jim teď otec poskytne veškerý blahobyt.

Rozptýlí mě až intenzivní pohled. Zvednu hlavu. „Co je? Co se tak díváš?"

Zamrká a zakroutí hlavou. „Jsi krásná," jen tak poznamená, pak se začne rozhlížet kolem a mračit se. „Ale nelíbí se mi, že na tebe zírají jiní."

Protočím oči. „Nevšímám si, vždycky když někam jdu, mám s sebou dvě malé děti a ty si získají veškerou moji pozornost. Opravdu nemám čas a ani pomyšlení flirtovat s někým na potkání."

Pousměje se. „To jsem rád... Ale teď tu děti nemáš a rozhodně nevypadáš, že jsi rodila, nic se na tobě nezměnilo, až na ty vlasy."

Jo, až na těch nekonečně mnoho strií na břichu a trochu jiný tvar prsou po kojení, pomyslím si. „Zato tu mám tebe!" rýpnu si.