V BARVĚ VLČÍCH MÁKŮ

CAPITOLO 52

Victoria

Nemohla jsem absolutně usnout, ani ten bylinkový čaj nepomohl. Celou dobu jsem se bála, že zemřel a celou dobu jsem ho nenáviděla za to, že se neozval, pokud žije. Přehrávám si v hlavě ten večer, kdy vrazil do mého pokoje a nepříčetně nadával, že nemůžu být otec. Kdybych tak věděla, že se jen bál, že se bál o nás... Uklidnila bych ho, vzala za ruku, pohladila ho po tváři se slovy, že spolu to zvládneme. Kdyby to věděl, nenechal by mě odejít a i kdyby, vrátil by se hned, jak by to šlo.

Představovala jsem si, jak zrovna on je připoutaný na lůžko v bolestech, snaží se zase normálně chodit. Mohli jsme být s ním. Nikdy bych ho neopustila. Mrzelo mě to. Mrzelo mě, jakou ránu pro nás osud přichystal... dva roky, dva celé roky... ale zase jsme spolu. To osud si s námi tak pohrává, ale vrátil mi ho, vrátil ho dětem.

Probral mě pláč brzy ráno. Byla jsem přešlá a nevyspalá. Venku bylo bohužel škaredě, celý den pršelo a Federica jsem neviděla, musel nejspíš pracovat. S dětmi jsme si hráli v jejich pokojíčku, a když po obědě usnuly, sama jsem se svalila do postele a dospávala alespoň chvilku probdělou noc.

Vzbudím se sama od sebe, což mě překvapí. Mrknu na hodinky a je skoro šest. To není možné. Přeběhnu do pokoje vedle, ale najdu tam sedět akorát Federica na koberci. Staví nějakou dráhou pro vláčky. „Kde jsou děti?"

„S Glorií a Biancou. Nechtěli jsme tě budit," houkne přes rameno.

Uklidním se a pročísnu si prsty vlasy. Až teď zaznamenám, že vláček není to jediné nové v pokoji. Vidím spoustu krabic s deskovými hrami, puzzle pro nejmenší, knížky, omalovánky, panenky, plyšáky, kočárek a auta. „Federico, co to je?" podivím se.

„Ráno jsem musel do Reggia a tak jsem nakoupil pár hraček."

„Pár?" pozdvihnu obočí. Zase vykoupil obchod a možná ne jeden.

„Šel jsem hlavně pro knížky, konečně mají i něco v italštině a v angličtině," ušklíbne se na mě, „a vybral jsem i něco dalšího."

Mlčím a na rtech mi pohrává úsměv. Opravdu se staral. Dívám se, jak se mračí a kouká do návodu ke své napůl rozestavěné dráze. Uvědomím si, že se změnil, snaží se a jako otec se rychle adaptoval. Je klidnější, což dokazuje i jeho momentální velevážený úkol. Působí roztomile na tom dětském koberečku s kusem dřevěné hračky v ruce.

„Nechceš pomoct?" Nečekám na odpověď a posadím se vedle něj. Vezmu si do rukou anglický návod, zatímco on pročítá italský. V pokoji je docela přítmí, protože světlo z venku je ponuré díky zatažené obloze a kapkám deště, které pravidelně dopadají na okno. Mlčíme a snažíme se dostavět něco, co snad ani nelze.

„Děkuju," pronesu do ticha.

Podívá se na mě. „Za co?"

Pozvednu kus hračky. „Za tohle, za všechno, za to, jak jsi starostlivý, a jak se chováš k dětem... Jsi s nimi jen pár dní, ale zvládáš to a budeš jim skvělý táta."

„Vážně si to myslíš?"

Přikývnu a usměju se. „Ano, a věřím, že je ochráníš a nic se jim nestane." Jsem k němu naprosto upřímná. Obětoval se pro mě, obětoval by se i pro ně.

Odloží hračku a chytne mě za ruku. „Ty jsi skvělá, skvělá máma. Jsem na tebe neuvěřitelně pyšný, jak jsi to sama zvládla. Ještě jsi jako těhotná stihla dostudovat a vydat knížku. Jsi báječná, vílo, víš to?"

Těší mě, že si to myslí, protože to nebylo lehké. Poslední dny jsou s ním intenzivní a moje emoce zažívají neskutečné bomby. Opět ucítím, jak se mi do očí tlačí slzy, přesto si všimnu, jak nakrčí čelo, zašklebí se, pustí mi ruku a trochu si poposedne. „Co-co se děje?"