A najednou bylo světlo.
Bílé ráno.
Z té tmy jsem unikla, avšak není to tak
dávno.
Utrpení. Bolest. Bylo to peklo.
Zbyla jen mlha.
A z té mlhy, dva hlasy.
Ten první čistá něha.
Z druhého mi stály vlasy.
První byl daleko, daleko vzadu.
Byl tak sladký a slabý!
Druhý, blízko byl, přebíral vládu.
Avšak díky mlze, byl jeho pokus chabý.
Stačilo jen natáhnout ruku a mlha by
byla tu a tam.
Obraz bych tvůj, na chvíli spatřila.
Ale tys už, nestál tam sám.
A já ti tak věřila!
Ne, nebyl to sen.
Ta mlha mě chrání,
aspoň dokud nenajde den
našeho setkání...
Protože když láska končí, ztrácí se v mlze...
