For his pleasure

ℙ𝔸ℝ𝕋 ~𝟚~

Kurzíva bez uvozovek - myšlenky

Petr's pov:

Když vtom.... Zazvonilo a studenti začali vycházet ze tříd. Jemně jsem do něj strčil, rychlím krokem odešel a nechal ho tam beze slov stát. Došel jsem na záchody, kde jsem se zamkl a sedl si na sklopené prkýnko záchodu. Co se to sakra právě stalo? Kdyby nezazvonilo, tak by mi dal prostě pusu? Musím se uklidnit. Musím zvládnout ještě jednu hodinu.

David's pov:

Co se to sakra stalo. Vůbec nevim jak se to stalo, jednu chvíli jsem byl naštvanej a chtěl ho zmlátit do bezvědomí, ale když jsem viděl, jak na mě nevinně koukal, tak mně v břichu začalo divně světýlkovat. Jsem snad nějakej úchyl? Fr jsem mu právě chtěl dát pusu? Však se mi kluci ani nelíbí, teda, alespoň si to myslím. Začalo zvonit a studenti se začali rojit ze tříd, bylo by fakt divný kdyby nás někdo takhle viděl, ale dřív než jsem se stihl odtáhnout mě Petr odstrčil. Viděl jsem, jak se červená a rychlou chůzí odešel pryč.

Z kapsy jsem vytáhl zapalovač a následně si zapálil cigaretu mezi ukazováčkem a prostředníčkem. byl jsem opřenej o zeď a hlavu jsem zaklonil tak, abych si jí opřel o studenou fasádu budovy. Do chladného podzimního vánku jsem vydechl kouř a litoval všeho, co jsem pár minut dozadu udělal. Co si bude myslet. Teď to mezi náma bude ještě divnější než předtím. Nejen, že jsem udělal takovou sračku, al ještě k tomu, teď bude celá škola vědět, že nemám tátu. Típl jsem cigaretu a vytáhl další. Může jim být hovno po tom, jestli mám, nebo nemám tátu, ale stejně si budou šuškat. Vždycky to tak je... (stejně mi to s tím tátou neustále připadá vtipný)

Kouknul jsem se na displej mobilu a zjistil, že jdu pozdě, dost pozdě. Šel jsem po úplně prázdný chodbě a došel až k naší třídě. Vzal jsem za kliku a dveře otevřel tak rychle, že málem vypadly z pantů. Když jsem vešel, všechny oči byly na mně, až na jeden pár. Petr si něco čmáral do sešitu, přestože moc dobře věděl, že to já jsem ten, kdo právě vešel. Šel jsem ke své lavici a nepřestával jsem upřeně koukat na Petra. Podívej se na mě sakra. Byl jsem už skoro u místa, když zvedl hlavu od sešitu a naše pohledy se střetly. Oční kontakt nepřerušil až dokud jsem se neposadil a učitelka nepokračovala ve vyučování.

Petr's pov:

Umyl jsem si ruce, podíval se na sebe v zrcadle a prohrábl si vlasy. Povzdechl jsem si a vyšel ze záchodů. Na chodbách už moc lidí nebylo a tak jsem zkontroloval čas, když jsem zjistil, že mám ještě pár minut, zpomalil jsem.

Stál jsem před třídou a rozhodoval se, jestli chci opravdu vejít. Po vnitřním souboji jsem se hluboce nadechl a vzal za kliku. Se sklopenou hlavou jsem šel k mému místu, tak jako vždycky si mě nikdo nevšímal, což mi docela ulehčilo situaci. Posadil jsem se začal jsem skrze okno sledovat ulici, nechtěl jsem totiž navázat oční kontakt s Davidem, který by měl každou chvílí přijít do třídy.

Zazvonilo, ale David nikde. Že by štěstí? Zaradoval jsem se. Učitelka vešla do třídy a začala hodinu. Nepřítomně jsem si opisoval text z promítané prezentace, když vtom se dveře rozletěly. Přesně jsem věděl, kdo dorazil, ale nechtěl jsem se na něj podívat, protože jsem se doteďka tak moc snažil nenavázat s ním oční kontakt. Dlouho jsem na sobě cítil jeho pohled a když už jsem to nemohl vydržet, zvedl jsem hlavu od sešitu, do kterého jsem si kreslil. Nepřestával se na mě koukat a šel si sednout na své místo. Učitelka pokračovala v hodině, a tak jsem se otočil zpět k tabuli a snažil se dávat pozor. Neustále jsem ale cítil, jak mě David propaluje pohledem, tudíž jsem se nemohl soustředit. Nervózně jsem sledoval, jak se ručička na hodinách visících nad dveřmi posouvá pořád a pořád dokola. Někdy si přeji, aby čas plynul rychleji.

Konečně zazvonilo na konec hodiny a já se okamžitě zvedl, popadl tašku a vyrazil ze dveří. Do skříňky jsem zahodil všechny učebnice a ze školy jsem skoro vyběhl.

Zabouchl jsem vchodové dveře a chodbou došel až do kuchyně, kde jsem si udělal jídlo a s talířem v ruce se vydal po schodišti nahoru do mého pokoje. Když jsem byl převlečený v pohodlném oblečení, s výdechem jsem se vyvalil na postel. Zapnul jsem si Netflix a u toho snědl jídlo, které jsem si udělal. Na tenhle okamžik jsem se těšil ne? Tak proč si to vůbec neužívám? Neustále musím díl vracet, protože nedávám pozor a pořádně nevím, co se v seriálu děje. Pořád musím myslet na to, co se dneska odehrálo u mé skříňky. Jenom když na to myslím mi srdce buší tak, že mi za chvíli vyskočí z hrudníku. Celý obličej mám červený studem a snažím se to zakrýt polštářem, který si k obličeji tisknu tak moc, že se nejspíš brzo udusím.

Už jsem byl docela v klidu a nerušeně sledoval seriál, když vtom mi přišel mail od učitele přírodopisu. Jelikož jsem byl zvědavý, otevřel jsem mail a začal číst. ,,Milí studenti a studentky, bohužel budu příští týden na školení, tudíž nám odpadne hodina, což znamená, že ve dvojičkách vypracujete projekt. Budete na to mít dva týdny a protože jsem v tom nechtěl mít zmatek, téma jsem vám zadal do dvojic, které jsem vytvořil. Dvojice a témata máte v příloze." Rozklikl jsem přílohu a začal projíždět seznam. Nikde jsem se nemohl najít a už mi docházela naděje, ale hned na to jsem spatřil svoje jméno. Přečetl jsem svoji dvojici a málem omdlel. To. Mě. Poser.