V paní profesorce doslova hrklo když jsem řekla své jméno.
Snad jsem jí neuhnala infarkt nebo tak něco.
Bez čekání nad jakoukoliv reakcí protože jsem přesně čekala tyhle výrazy, jakmile se všichni dozví že jsem Potterová, a stanu se tak materiálem na bradavické drby na další měsíce dopředu, jsem stiskla profesorky ruku a sedla si na tu hrozně divnou židli.
Jediný co zarazilo mě, bylo to že jedinou Lunu to vůbec nepřekvapilo, jen se mírně usmívala.
Že by mě poznala? pomyslela jsem si.
Když se profesorka uklidnila, respektive se pokusila o klid, tak mi dala klobouk na hlavu.
Vůbec jsem netušila co se bude dít, takže jsem málem jsem dostala zástavu srdce když ten ,,rozkošný klobouček" začal mluvit.
,Hmmm' zabručel klobouk a já se div neudusila vlastní slinou která se mi zasekla v krku.
Každý den se nevidí klobouk co vám bručí do hlavy. ,Bystrá..taky velice odvážná..vidím zde taky špetku sarkasmu...to bude...Zmijozel!'
-----------------------------------------------------
Trochu jsem se pozastavila nad tím jak málo lidí tleská, a proč jsou všichni tak moc zděšení.
Jediný co vím je že Zmijozel je kolej kde teď budu muset roky chodit, a že do ní chodila většina černokněžníků.
,,Proč na mě všichni tak čumí?" zeptala jsem se šeptem Luny, hned po sundání toho kusu látky z mé hlavy.
,,Nikdo tady neočekával že Harryho sestra půjde do Zmijozelu, je to-"
,,Zlá kolej?" skočila jsem jí do řeči, zakroutila jsem očima v sloup, a vydala se k zmijozelským.
Poznala jsem je podle toho že měli zelené kravaty a jenom oni tleskali když klobouk dořekl ,,mou" kolej.
Sedla jsem si vedle mnou neznámého kluka
s tmavší pletí.
,,Ahoj!" řekl celý s nadšením kluk a už jsme si v sekundě podávali ruky.
,,Čau?" řekla jsem celá zděšená když jsem viděla jak moc je rád že mne vidí.
,,Jsem Blaise"
,,Abigail"
,,Já vím" zazubil se a já se musela nervózně zasmát. Když do mě najednou začal hrčet různé informace jak je rád že mě vidí, jak mě obdivuje apod., vůbec jsem ho nevnímala, jelikož jsem pohledem hledala v tom davu lidí
svého bratra.
Když jsem ho posledně zahlédla s kloboukem na hlavě, vypadal smutně.
Ne, to nebyl smutný pohled.
To byl spíše zklamaný pohled.
Když jsem svou snahu vzdala a otočila se zpátky ke svému novému kamarádovi, celý bez sebe mi ukazoval fotku jeho štěněte, a popisoval mi jak pevný k němu má vztah, snažila jsem se hrát zájem, tak jsem mu řekla že je jeho pes moc roztomilý, ale ať mě omluví, že si potřebuju odskočit.
Bez problému mě pustil, a já opustila halu.
