Oneshots.../dnf,karlnap/

You're okey now.../dnf/

You're okey now:
Pohled z třetí osoby
Prostředí= válka

George slyšel střílení zbraní v jeho blízkosti a byl vyděšen, bál se že jeho úkryt v už zničené budově nestačí a připraví ho o život. Jeho srdce bušilo rychlostí blesku a jeho tělo se třáslo strachem. Nevěděl co má dělat. Uslyšel kroky blížící se k němu ale měl nohy u jeho hlavy, takže postavu neviděl. Nechtěl jí vidět. Postava, která se k němu přibližovala měla usmívající se masku a tmavě zelenou trochu špinavou mikinu. Muž s maskou jsi všiml postavy sedící v klubíčku a rozhodl se jít blíž. Rozhodl se jít blíž k postavě s kaštanově hnědými vlasy. Věděl že je vystrašený, takže se pomalu přibližoval. "Pšš.. Neublížím ti,, řekl potichu kluk s maskou jménem Clay. George se podíval na Claye a strachem ustupoval dozadu. Clay se k němu stále přibližoval a natahoval ruku k Georgové tváři. Když se George dotkl zády kamenné zdi, zavřel oči a odvrátil pohled. Myslel si, že když zavře oči, tak neucítí bolest. Ale Clay mu nechtěl ublížit, naopak mu chtěl pomoct. Když se dotkl tváře toho vystrašeného kluka. Jako kdyby George přestal slyšet ty střelby kolem nich. Jako kdyby zapomněl na to, co se děje tam venku. Cítil se příjemně a přestal cítit nebezpečí.
         "Dovol mi, ti pomoct.. Já ti nic neudělám,, pošeptal potichu Clay. George pohlédl na Claye a přikývl jako souhlas. Clay si ho vzal do náruči a rozhodl se George odnést do bezpečí.

                *Pohled George*
Usnul jsem v náručí toho kluka jehož jméno neznám. Bylo to tak příjemné se konečně vyspat a cítit se v bezpečí. Když jsem otevřel oči z toho překrásného bezproblémového spánku. Ocitl jsem se v kovové místnosti s jednou postelí, skříní a stolem. Rozhodl jsem se jít ke dveřím a zjistit kde to jsem. Když jsem položil nohy na docela špinavou zem, zjistil jsem že na sobě nemám mé oblečení. Měl jsem na sobě hnědé tříčtvrteční kalhoty a dlouhé bílé tričko. Měl jsem tolik otázek na které mi nikdo nemohl odpovědět. Motala se mi hlava a cítil jsem se zvláštně. Jako kdybych měl omdlít. "Asi jseš teď vystrašený ale neboj se. Vše ti vysvětlím.,, Řekl kluk, který mě zachránil z té zničené budovy. Vůbec jsem si nevšiml že tam je. Měl u sebe lékárničku a naznačil abych si sedl na postel, ze které jsem před chvílí vstal. Byl o dost vyšší než já, měl tmavě blond vlasy a stále měl na sobě jeho masku.
       Udělal jsem tak jak říká a sedl si na postel. Kluk ke mně přišel blíž a klekl si až moc blízko mě. Otevřel lékárničku a začal mi desinfikovat ránu na obličeji. Trochu jsem sykl bolestí..." Já se jmenuji Clay. Mám na starosti se starat o lidi jako jsi ty Georgi. Teď se nacházíš v kryté budově v podzemí. Je tu hodně dětí, které se tady ukrývají před tím peklem tam venku.,, Řekl svým příjemným hlasem Clay. Teď jsi ale říkám odkud zná mé jméno. Byl jsem ale moc zničeny na to abych se ho zeptal. Nechtělo se mi vůbec mluvit a myslím si že to Clay pochopil. "U-ukaž mi kde tě to ještě bolí.,, Řekl trochu zasekaně. Bolelo mě břicho, měl jsem tam hodně velkou ránu. Ale radši jsem byl potichu.
        " Fajn, musíš se ještě pořádně vyspat..,, řekl Clay a rozhodl se odejít. Nechtěl jsem tady být sám, nechtěl jsem se zase cítit v nebezpečí.

" Ehm..em..Clayi? M-můžeš-,,

"Ano, zůstanu tady.,,

Usmál jsem se a Clay si ke mně sedl. Přikryl mě šedou peřinou a začal mě hladit po vlasech. "Ehm Já nemám rád doteky.. promiň. ,, Řekl jsem trochu potichu. Clay odtáhl ruku. "Promiň Gogy,, zasmál se Clay a opřel se o zeď. V tu chvíli jsem si sedl hned naproti něho a pozoroval ho zblízka. Škoda že má na sobě tu masku. "Je to divný, že? Ještě před dvěmi lety bylo vše v pohodě ale teď? Teď si nedokážu zpomenout na normální život.,, Řekl Clay studeným hlasem. Přikývl jsem a pohlédl dolů. Clay mi chytili mou bradu a zvedl jí nahoru. "Proč ti vlastně vadí doteky? Nebo ti vadím já?,, Zeptal se. "Ne, nevadíš mi. Prostě doteky nejsou v mé oblibě.,, Odpověděl jsem. Clay se zasmál. "Takovou blbost jsem ještě neslyšel.,, Řekl se smíchem.
        Uslyšel jsem velký výbuch a lekl se. Clay mě rychlé zatáhl  za ruku a tahal mě skrz dlouhé chodby. Všude byli lidi ve stejném oblečení jako já a utíkali stejným směrem. Svítila červená světla a reproduktory vydávali nepříjemný pištivý zvuk. Všichni běželi do výtahů.

Dostali jsme se do velké zabezpečené místnosti. Všichni pohromadě. Clay mě dovedl až do levého rohu v místnosti.
        Lidé v zelené mikyně rozdávali teplý čaj a hnědé deky. Dávali je do dvojicích. Clay mě pevně objal a já se opřel o jeho hruď. Cítil jsem se v bezpečí. Clay přes nás hodil deku a v místnosti nastalo ticho. Všichni jsme poslouchali střelby a výbuchy. Musel jsem se rozbrečet. Bál jsem se o svůj život a před očima se mi odehrály celé ty dva roky trpění. "Pšš...pšš..Neboj vše bude v pořádku,, Pošeptal mi Clay do ucha a u toho mě hladil po zádech. Bylo to příjemné....

Konec už druhé oneshotkyyyy!!!! <3 Jsk se vám líbila takhleee??? Do komentářů mi můžete napsat jak byste jsi představovali pokračování :3

                                                       Bye!
                                                  ＼(^o^)／