DEMON LORD (MAŌ-SAMA)

Kapitola druhá

Šli jsme po schodech do třetího patra a zastavili se přede dveřmi. "Tohle je můj pokoj." řekla Ellys suše a rozrazila dveře. Pokoj byl uklizený a všechno bylo vzorně na svém místě. "Tohle bude od teď to je práce." řekla Ellys "Budeš tu uklízet a postaráš se o všechno co bude potřeba." "Pokusím se." odpověděl jsem. "A teď mi řekni co sis jako myslel, že Yahika porazíš ?" začala zhurta. "Ne ale nenechám se ztrapňovat." řekl jsem. "Yahiko je kouzelník stejně jako já nebo Akane. Je ti nadřazený a ty si nesmíš vůči němu nic dovolit. Na to si zvykni." "Ale to je strašně nefér." odpověděl jsem. "To je možné ale kdyby jsi Yahika urazil, mohl by po mě žádat i tvojí smrt." "Ale to neudělá." řekl jsem. "A od kdy jsi expert na kouzelníky ?" zeptala se Ellys. "Nejsem expert na kouzelníky, ale dokážu si uvědomit když mi někdo jde po krku." řekl jsem a sedl si do rohu místnosti protože se mi začali podlamovat kolena a točit hlava. "Co se děje ?" ptala se Ellys. "Nic, jen mi ty řetězi vzaly moc energie." řekl jsem už opřený o stěnu. "Prospi se, budeš to na zítřek potřebovat." řekla Ellys a chystala se odejít. "Měl to v očích." zavolal jsem ještě. "Yahiko ? A co jako ?" ptala se zpoza dveří. "Když mě škrtil díval jsem se mu přímo do očí, měl v nich nenávist a jakoby říkal že mě z toho nenechá vyváznout tak snadno." řekl jsem a cítil jak mi padá hlava. Ellys už nic neřekla a odešla.

Procitl jsem a podíval se z okna. Byla tma a na nebi svítili dva měsíce. "Proč taky ne že ?" řekl jsem si sám pro sebe. Ellys spala na jediné posteli v pokoji. Všiml jsem si zrcadla a sundal si mikinu i tričko. Stoupl jsem si před zrcadlo a prohlížel si zbytek mojí pravé ruky. Zkusil jsem pohnou loktem a viděl že se posledních pět centimetrů pahýlu ohnulo. "Tak počkat tahle je nová." řekl jsem a hleděl na runu která se objevila na paži. Nejednou mi zakručelo v břiše a já si uvědomil že jsem od rána nic nejedl. Hodil jsem na sebe oblečení, přešel jsem pokoj a vyšel na chodbu osvícenou krystaly. Sešel jsem do druhého patra a šel chodbou směrem ke schodišti do kuchyně. Když jsem přicházel ke kuchyni zaslechl jsem mužský hlas jak si vesele pobrukuje jakousi melodii. Byla nesmírně chytlavá ale zároveň mě neznámá.

Když jsem stál ve dveřích osvětlených ohněm z velkých kamen zahlédl jsem záda hřmotného kuchaře jak velmi zkušeně krájí zeleninu. "Jen pojď dál." řekl aniž by se otočil k mojí maličkosti. "Zdravím." odpověděl jsem. Kuchař se otočil, zřejmě proto že můj hlas neznal. Jakmile spatřil moji pravou ruku, v očích mu začali poskakovat jiskřičky. "Tak to jsi ty o kom si dneska holky povídali." řekl s úsměvem a poklepal má linku vedle sebe. Když jsem na linku jedním plynulým pohybem vyskočil a usadil se pozvedl tázavě obočí. "Co si holky povídali ?" zeptal jsem se. Kuchař se pousmál, hodil mi z koše jablko a řekl: "Slušnost je se představit. Já jsem Lukas." "Shen, rád tě poznávám." odpověděl jsem a zakousl se do jablka. "Určitě sis všiml že po hradě chodí dívky v černobílích uniformách ?" zeptal se Lucas a vrátil se zpět k práci. "Ano, pomáhají v kuchyni a chystají vše potřebné." odpověděl jsem. "Správně a dneska si u oběda povídali že jakýsi bezruký člověk se oběvil jako Tsukai ma." odmlčel se "Nemohl jsem tomu uvěřit." "Ale jak víš že jsem člověk ?" zeptal jsem se. "Protože jsi sem přicestoval stejně jako já." odpověděl po chvilce Lucas a hodil nakrájenou zeleninu do obrovského hrnce. "Takže ty jsi taky člověk ?!" nechápal jsem jak je to možné. "Ano, když jsem se tady tenkrát objevil tak si mysleli že jsem nástupce Demon lorda ale neměl jsem k tomu žádné předpoklady a tak mě šoupli sem do kuchyně." řekl Lucas a zkoumavě si mě prohlížel, zastavil se u mojí mikiny a začal si pobrukovat refrén písničky
We drink your blood. "Takže nejsem jediný člověk komu se to stalo." řekl jsem pobaveně. "A předpokládám že nejsi ani poslední, dokud se nenajde Demon lord." řekl Lucas "A předpokládám že u tebe nic zvláštního taky nenašli." "Co by měli najít ?" zeptal jsem se. "Cokoliv co by prozrazovaly že jsi budoucí Demon lord. Může to být cokoliv." řekl a sundal si zástěru "Tak půjdeme hochu, zítra je taky den." Seskočil jsem ze stolu na kterém jsem seděl a šel za hřmotným kuchařem. Teprve teď jsem si všiml že podstatnou část jeho těla tvoří svaly. "Nebudeš zítra potřebovat pomoc ?" zeptal jsem se. "Uvidíme, ale jestli budeš mít chvilku času tak přijď, holky tě taky rády uvidí na to dám krk. Dobrou noc Shene." řekl a vydal se na druhou stranu chodby. "Dobrou noc Lucasi." odpověděl jsem a šel zpátky do Ellysina pokoje.

Procházel jsem chodbou ve třetím patře a mířil zpět do pokoje.
Najednou se rozlétly dveře a v nich stál Yahiko. Opět mě kouzlem přirazil na stěnu a začal vyhrožovat: "Jestli si ke mně ještě jednou dovolíš něco jako dneska nechám tě trpět tak dlouho že mě budeš prosit o rychlou smrt je ti to jasné ?!" začal na mě řvát. "Kdybys neměl tu prodělanou hůlku..." řekl jsem z těžka. "Tak co hm ?" ptal se posměšně. "Tak ti tu tvou hezkou tvářičku rozmlátím o támhle tu zeď." řekl jsem. "Jako by jsi mohl." řekl Yahiko "Celkem hezké." Začal rukou přejíždět po mikině. "To ať tě ani nenapadne !" zařval jsem a v tu chvíli jsem byl v bezvědomí.

Pomalu jsem otevřel oči. "No konečně." řekla Akane která se nade mnou skláněla. "Jsi v pohodě ?" zeptala se. "Asi jo, poslední co si pamatuju je že jsem na chodbě potkal Yahika a...." zprudka jsem se posadil "Kde je ?!" cítil jsem že na sobě mám jenom tričko. "Co ?" ptala se Akane zmateně. "Moje mikina, kde je ? Ta věc co jsem měl oblečenou když jsem se poprvé objevil." řekl jsem. "To nevím, našla jsem tě na chodbě ležet takhle." odpověděla "A musím říct že se to s kluky odsud nedá srovnat." Jakmile dořekla větu, vyzívavě si olítla rty. "Musel mi ji vzít." řekl jsem tiše. "Myslíš Yahika ?" zeptala se a chytila mě za ramena. "Koho jiného, jdu si pro mikinu i kdybych ji měl stáhnout z jeho mrtvoly." řekl jsem a začal se zvedat. "To spíš bude mrtvola z tebe." řekla a svalila mě zpátky na postel "Nechoď nikam a zůstaň tady." řekla laškovně. Povytáhl jsem jedno obočí. "Zůstaň tady se mnou." řekla a než jsem stačil cokoliv udělat Akane na mě ležela. "Co to má být ?" zeptal jsem se nechápavě. "Vůbec nic, jen se mi líbíš od chvíle kdy jsi vyletěl z toho portálu." řekla a políbila mě. Spojila naše rty jakoby to byli dva kousky skládačky, cítil jsem jak si Akane užívá každou vteřinu. Naše rty se oddělili ve chvíli kdy Akane začal docházet vzduch. "No....ehm. Tak fajn ale já už fakt budu muset jít." řekl jsem a Akane mě zalezla celou svou váhou a já neměl po dnešku sílu vzdorovat. Zkoumala svoji rukou moje tělo a zastavila se na pahýlu pravé ruky. Když jsem ucuknul zatvářila se zděšeně: "Bolelo to ? Udělala jsem ti něco ?" "Ne, vůbec nic." uklidňoval jsem ji "Jen je to strašně divný pocit a navíc si teď připadám naprosto k ničemu." Najednou mě začala opět líbat a mnohem chtivěji než předtím. Polibek jsem jí vracel až do chvíle než se odtáhla. "To bylo fajn." řekla trošku zadýchaně "Určitě nejsi úplně k ničemu." Pousmál jsem se: "Když si to myslíš. Ale teď už opravdu musím jít." Chtě nechtě se musela zvednout. "Tak dobře, ale nechovej se ke mně v soukromí jako k někomu nadřazenému prosím." řekla a ještě mě rychle políbila na krk. Zvedl jsem se z postele a šel ke dveřím a ještě před tím než jsem je otevřel jsem řekl přes rameno: "Jak si přeješ. Je to fajn mít někoho kdo tě nebere jako otroka. Dobrou noc, Akane." Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu. Na zádech jsem cítil její pohled a věděl jsem že se usmívá.

Dveře do Ellysina pokoje ani nevrzli a já vešel dovnitř. Ellys spokojeně spala tak jsem za sebou potichu zavřel a sedl si zpět do rohu a snažil se usnout. Uplynula asi půl hodina a já byl pořád vzhůru. Vyšel jsem opět na chodbu a dál se po schodech nahoru. Problém byl že světelné krystaly už zhasnuli a na chodbě nebylo vidět na krok. "Hodilo by se vidět ve tmě co ?" zeptal se jakýsi hlas a začal se smát vlastnímu vtipu. "Kdo to řekl ? Kde jsi ?" ptal jsem se a rozhlížel se. "To je marné, nejsem živí ani mrtvý, nemám tělo ale mohu žít." řekl hlas. "Takže ty jsi ten co se se mnou bavil dnes ráno ?" zeptal jsem se. "Jsi chytrý, budeme si rozumět. A ano, to ráno jsem byl taky já. Jsem Warus a byl jsem Demon lordem před tebou, vyvolil jsem si tě jako mého nástupce už když jsi byl dítě. Tvoji rodiče souhlasili a zemřeli pro to. Přijmeš tento úděl ?" zeptal se hlas. "Jakou mám záruku že mi nelžeš ?" zeptal jsem se. "Tvoji rodiče zanechali dopis který ti předá Gorgáta. Najdi ho a splň co bylo určeno a na důkaz ti dám něco z moci Demon lorda." řekl Warus a ozvalo se lusknutí prsty. Můj zrak se začal rozjasňovat, tón byl jemně červený ale viděl jsem naprosto jasně. Rozběhl jsem se do schodů a zastavil se až v nejvyšším patře západní věže kde byli studentské koleje.

Otevřel jsem dveře a sedl si na zábradlí ochozu které bylo složeno z velkých žulových kvádrů. Celá škola byla vlastně hrad se čtyřmi věžemi které tvořili rohy masivních hradeb. V severní a východní věží byli učebny a v jižní měli pokoje učitelé. V hlavní budově byla jídelna a laboratoře, víc jsem o budově nevěděl jelikož mi odmítli říct podrobnosti. Seděl jsem na zábradlí a přemýšlel nad tím co se to za jeden den stalo. Byla to šílená představa že ráno jsem vedl ještě nudný život a teď tu sedím, nade mnou dva měsíce a sloužím kouzelníkovi. "Co tu sakra děláš ?" zazněl hlas za mými zády.

Zdravím všechny kdo čtěte a doufám že se příběh zatím líbí. Prozatím SAYONARA