DEMON LORD (MAŌ-SAMA)

Kapitola čtvrtá

Stál jsem naproti němu a vypaloval do něj pohledem díru. Zato on mě svým pohledem doslova vraždil, nejen že jsem ho ztrapnil před celým sálem ale ještě jsem s tím neměl sebemenší problém. "Ty si myslíš že jsi vyhrál viď ?" zeptal se "To se ale pleteš, já jsem kouzelník chápeš ?! Jsem ti nadřazený takže mě musíš poslouchat !" viditelně zrudnul. Než stihl vůbec zareagovat, moje ruka vystřelila dopředu přímo na jeho čelist. Skácel se k zemi a držel se za poraněné místo. "Víš co ty mudrlante ? Už mě to unavuje jak všichni říkají: Jsi otrok, jsem ti nadřazený, musíš poslouchat. Tak teď ti něco řeknu já. V žádném případě nebudu poslouchat takovou nulu která si upevňuje postavení na někom slabším !" prskal jsem a krev ve mě jen vřela. "Děláš si srandu že tě to nepálí že jo ?" zeptal se najednou ustrašeně. "Co to sakra meleš ?" odpověděl jsem nechápavě. Podíval jsem se na svou ruku a ta byla celá v plamenech. "Co to do pr.... !" vykřikl jsem a snažil se oheň uhasit. "Hej kluku uklidni se trochu." zazněl mi hlavou hluboký hlas. "Warusi ? Co se to děje ?" zeptal jsem se ustrašeně. "Měníš se, to je normální. A navíc tě ten oheň nepálí nebo jo ?" zeptal se Warus. Měl pravdu oheň nepálil, spíš jakoby jen lechtal. "Hej ? To tě ten oheň nepálí ?" ptal se pořád černovlasý. "Ne, nepálí." odpověděl jsem. "Ale člověk nedokáže..." začal opět. "ALE JÁ UŽ NEJSEM ČLOVĚK JASNÝ !" zařval jsem na něj. "Cože ?" zeptal se zmateně.

Najednou jsem se začal dusit. Chytil jsem se za krk a lapal po dechu. "Co se to tady zatraceně děje ?" zahřímal hluboký hlas. "Pane řediteli, já to vysvětlím." řekl černovlasý. "Tento Tsukai ma mě napadl." "To není pravda !" ozval se další hlas. Ellys obešla stůl a stála za mnou. Tlak na mém krku povolil a já se skácel na zem. "Jelikož je to člověk, byť Tsukai ma tak má právo mluvit." odpověděl ředitel. Byl to starý muž s dlouhým plnovousem a vlasy bílými stářím. Jelikož moje proměna už nejspíš skončila tak oheň se z mé ruky vytratil a moje vlasy zůstali bílé a spadly mi před obličej. "Slečno Ellys jednal váš Tsukai ma s vaším dovolením ?" zeptal se Ellys ředitel. Ellys se nadechovala. "Ne." řekl jsem dřív než stačila promluvit. "To je blbost, musela mu to povolit." začal ječet ten černovlasý kluk. "Doporučoval bych ti zavřít tu tvou chlebárnu než ti urvu hlavu u ramen rozumíš ?!" vyštěkl jsem na něj. Klekl jsem si na jedno koleno: "Pane řediteli jednal jsem na vlastní rozhodnutí, slečna Ellys s tím nemá co dělat." Ředitel se na mě zadíval a po tváři se mu mihl lehký úsměv. "Kdo jsi ?" zeptal se. "Shen, syn Hidanův." odpověděl jsem. "Dobře a co jsi ?" zeptal se znovu. "Je to lhář a bude potrestán stejně jako ta holka co rozbila ten talíř." ozval se za mnou hlas a někdo mě zezadu udeřil do hlavy.

Probral jsem se a v hlavě mi hučelo. "Lucasi ! Lucasi probírá se !" zakřičel někdo a já myslel že mi praskne hlava. Zvedl jsem se na rukou ale to už je mě přispěchal Lucas a snažil se mě zastavit. "Hou hou hou chlapcě, brzdi trochu. Nesmíš teď vstávat, je moc brzy." začal. "Já to zvládnu." odpověděl jsem a vyskočil na nohy. Hlava se mi zatočila a cítil jsem jak mě podepřena mohutná ruka. "Dobře, ale teď si na chvíli sedni. Tohle bude mít určitě dohru protože tě přitáhli v bezvědomí a hodili na podlahu se slovy ať tě nikam nepouštím." řekl Lucas a vedl mě ke stolu. "Já se ani nikam nechystám, dokážu všem že za něco stojím. I třeba bez ruky." odpověděl jsem. "To jsem opravdu zvědavý jak to chceš dokázat, protože mrtvýmu se tohle dokazuje těžko." řekl jakýsi hlas od dveří. "Yahiko, jak jinak že ? Co jsi tím jako myslel ?" zeptal jsem se. "To se dozvíš, až přijde čas." odpověděl a zmizel. "Chm, tohle bude ještě zajímavé." řekl jsem si pro sebe. Najednou přede mě přistál talíř plný jídla. "Najez se, uleví se ti." řekl Lucas a postavil se zpět k plotně. "Díky, nemusel sis dělat škodu." odpověděl jsem. "Ale musel, jsi po dlouhé době první kdo se tu někoho zastal." odpověděl kuchař "Děkuji ti i za tu holku co jsi jí pomohl." Chvíli jsme seděli v tichu. "Nevíš kdy mají studenti pauzu na oběd ?" zeptal jsem se. "Asi za půl hodiny." odpověděl mi kuchař přes rameno. "Už ?!" zděsil jsem se "Jak dlouho jsem byl mimo ?" "Od osmi, teď je dvanáct." odpověděl Lucas. "To je dýl než jsem čekal." odpověděl jsem a zvedl se od stolu. "Jdu se na chvíli projít." řekl jsem u dveří z kuchyně. "Dobře ale vrať se na oběd." odpověděl Lucas. "Vrátím, zatím se měj." zavolal jsem ještě a odešel.