Statečná

TEST

Druhý den ráno jsem si vzala přiřazené oblečení- bledě modré šaty. Máma mi učesala zapletenej cop.
Seděla jsem u stolu a jedla chleba se šunkou a černý čaj.
"Jak se těšíš na TEST?"zeptala se  s úsměvem máma.
"Moc ne." odpověděla jsem se skloněnou hlavou.
"Jak moc ne?!" zvýšil hlas táta.
"Nesnášim to! Tohle všechno!!"odpověděla jsem rázně.
A pak jsem viděla jak tátova ruka sviští vzduchem a vlepí mi facku. Nic na co bych nebyla zvyklá. Táta mě mlátí pořád.
"Tohle už nikdy nechci slyšet" řekl úplně rudý v obličeji. Měla jsem z něho srandu. Nesnášela jsem sví rodiče.
Furt se točili jen kolem bráchů. Ani jsem nebyla jejich. Moji pravý rodiče umřeli když jsem byla malá.
Byly mi jen dva měsíce. A tihle náhradní "rodiče" mě adoptovali, protože se s mýma pravíma rodičema  kamarádili. Ale to je dlouhá historie.

Na náměstí už na nás čekal autobus. Jake tam stál se svými rodiči a loučil se. Máma mi dala pusu na tvář.
A společně s tátou a bráchama mi popřála hodně štěstí. Odešla jsem do autobusu a sedla si na přiřazené místo. Jelo nás asi dvacet.
Nikdo nesměl mluvit.
Když kolem mě prošel Jake  stiskl mi rameno. Já se na něj povzbudivě usmála. Zamávala jsem rodině a autobus vyjel.

Vyjeli jsme za hranice společnosti a jeli na druhou stranu než bylo město.
Jeli jsme dlouho možná i čtyři hodiny a pořád jsme nezastavovali.Mezitím se setmělo.

Vyhnali nás z autobusu a odvedli nás přes pole k rozhlehlé budově která tam stála. Jen tak uprostřed pole. Hnali nás strážci ke vchodu.
Šli jsme mlčky nesměli jsme se na nic ptát byla to pravidla. Tak jsem mlčela a dělala co mi řekli. Odvedli nás dovnitř. Byla tam hala jako v nemocnici. A pak nás odváděli chodbami a uličkami všude byly dveře. Až jsem zapoměla odkud jsme přišli.
Došli jsme ke dveřím a vešli jsme. Byly tam oddělené cely. Jako vážně cely??? No po pravdě tohle jsem nečekala.
Strčili nás do nich zamkli a odešli. Moje cela byla celkem velká na levé straně byly dveře a za nimi záchod a sprcha. Na opačné straně než byly dveře stála na prave straně postel. Opačnou stranu zdobyl "krásný" stolek s jednou židli. Nahoře na stěne bylo malé okénko, které pouštělo dovnitř světlo z venku.
Dveře byly kovové takže jsem přes ně neviděla na ostatní. Usoudila jsem že dneska už asi nikam nepůjdem tak jsem si šla lehnout do svý dočasný postele. Po pravdě je to docela luxus. A hned jsem usla.