Včera, dnes i zítra

Pravda nebo lež?

Ležela jsem na posteli, byla jsem na mobilu, pozorovala jsem, jak se z jednoho dne stává druhý. Zvuk tlačítek mi něco připomněl, uvědomila jsem si, že pořád jenom píšu. Píšu lidem, i těm, které v životě neuvidím. Spoustu lidí píše druhým věci, které by jim do očí neřekli. Například takový románek přes internet, jaká čest někomu napsat ,,Miluji tě."
Kdysi to bylo mnohem hezčí, než psát si přes dráty. Lidé se nemusí ani vidět a už ví ,jak moc se milují. Kdo ví, jestli ten na opačně straně románku je skutečný nebo se jen za někoho vydává,říkáme tomu tzv. FAKE.
Vracím se zpět k větě ,,Miluji tě." Jak jsem si všimla, tak tuhle větu užívá snad každý pár. Nedávám jim to za zlé, ale když s člověkem chodíte den či dva, je vám sotva 13 a už si říkáte, jak moc se milujete, tak mi to moc nedává smysl. No okay, to bych překousla, ale zamyslete se nad tím, jak se touhle důležitou a krátkou větou na světě plýtvá.
Jak jsem tak ležela, uvědomila jsem si ještě něco. Kolik je těch přátel, se kterými si píšu skutečných? Nemám moc dobrých kamarádů, dříve jsem věřila snad každému, ale postupem času mě to uzavřelo. Nejsem uzavřená tak, že nemluvím a podobně. Jen mám tvrdou skořápku přes kterou se většina lidí nedostane. Mou důvěru není lehké získat. Člověk si rodinu nevybírá, ale přátelé ano, tak proč se obklopovat falešnými lidmi, co v jednom kuse pořád lžou. Naučila jsem se chovat k lidem, tak jak se chovají oni ke mně. Netvrdím, že je to správně, ale mně to tak vyhovuje.