2:00 - Noc patří osamělým

Kapitola druhá

Mysl mám zatemnělou. Nebo spíše vzdálenou. Jako kdyby mozek pracoval zcela jinde, než se nachází tělo. Dokážu nějakým způsobem vnímat, co se děje okolo mě, ale je těžké přimět tělo, aby vstalo a dělalo to, co po mně chtějí jiní a co chci já. Je jedno, jak silně mě drží za paži a táhne k parketu, mé tělo říká ne a tanec odmítá. Zůstávám zapadlá na červené sedačce, oči lehce přimhouřené a bolavé od všeho toho barevného světla, které se plete kolem.

Mnoho lidí odešlo z parketu. Už nemají energii na tanec a mnohdy ani na pití v sedě. Snaží se zvednout, motají se k zaplacení a východu, zatímco já je všechny pozoruju a přijdu si odtržená od reality, kde jsem. Vedle mě sedí a o loket se mi otírá má kamarádka. Nehledím na ni, nic neříkám, protože vím, že v té chvíli se zajímá o jiné věci – nebo spíše o někoho jiného.

Možná to je chvíle, možná i půl hodiny, ale cítím, že se už o můj loket neopírá. Chci k ní otočit zrak, ale dříve, než tak udělám, stojí přede mnou, lehce se opírá o kluka, který je o hlavu vyšší než ona a něco mi říká. Loučí se? Nebo mi něco oznamuje? Netuším, neslyším jí přes hudbu, ale přesto přikyvuji. Ona se usmívá, tváře má rudé od alkoholu a ten kluk sotva tak. Mávají mi, něco ještě říkají, ale stále neslyším. Pouze mávám na oplátku a chápu, že odchází. Mizí v davu tančících a ztrácí se ve dveřích.

Přichází myšlenka, že bych už také měla jít. Vstát a vydat se domů. Ale kolik je hodin? Mohla se blížit půlnoc při poslední pauze na cigaretu, která byla před dvěma koly panáků a jednom drinku. Poslední autobus jezdí krátce před půl jednou, další až okolo páté. Cesta pěšky trvá necelou půl hodinu, když se člověku nemotají nohy, takže necelou hodinu, pokud se hodně motají.

Složitě z kapsy vytahuji telefon, motoriku mám slabou, a jakékoli uhýbání pohledem z jednoho pevného bodu mi zamotává hlavu. Ostřím zrak na displej, ale nepotřebuji vědět přesný čas, protože jako první vidím jedničku. Poslední autobus mi tak už ujel. Přichází myšlenka – jak se dostat domů? Tam, kam jsem slíbila, že v noci dorazím a nebudu se dlouho zdržovat. Vím, že máma už bude spát, ale probudím ji, až se vrátím domů. A pokud se nevrátím, bude stejně rozzlobená, až mě ráno nenajde v posteli. Mohu jí sice napsat zprávu, že u někoho přespím, ale není u koho. Nikoho neznám natolik, abych se položila na koberec v jeho pokoji.

Nutím se vstát. Nohy mám slabé, mysl omámenou alkoholem, zrak rozostřený a jsem unavená, ale také mám odhodlání vrátit se domů. Nasazuji si bundu, ale i to se zdá jako nadlidský úkon, kdy se nedokážu druhou paží trefit do rukávu. Svádím boj se stvůrou ze zelené látky, ale nakonec ho vyhrávám a vítězoslavně se vydávám skrze parket ke dveřím. Lituji toho, že jsem neudělala pár kroků navíc a neobešla dav okolo stolů, protože někdo chytá mé ruce. Hlasitě křičí, proč už odcházím, ale hudba jeho slova utlumuje natolik, že je sotva slyšet. Odpovídám mu podobně křikem, že jsem už unavená a on prosí, abych zůstala. Stojím si však za svým a s omluvou se kroutím z jeho držení, abych rychlejším krokem vypadla ke dveřím a mohla zmizet z toho místa, kde se už po několika hodinách tance a nulového větrání těžce dýchá.

Venku mě uvítá zima. Ostřejší než předtím a plná vlhkosti, která mi napovídá, že pršelo. Rukou se podpírám o mokré zábradlí, které mě štípe do rukou, ale bojím se, že bez jeho podpory bych nebyla schopná vylézt těch pár schodů. Kromě svých kroků a hodně tlumené hudby nic neslyším. Město dávno spí, je tiché a pusté, možná trochu děsivé. Při dýchání mi od úst ustupují obláčky drobné páry, tělo se mi třese zimou, ale právě ta mě trochu probudila z toho rauše, ve kterém jsem se ještě před pár vteřinami nacházela.

Vkládám ruce do kapes, ohlížím se ještě k cihlové stěně baru, na které svítí neonový nápis Propast. Nechápu to jméno, nechápala jsem ho ani za střízliva, nejsem schopna mu porozumět v opilosti, ale rozhoduji se, že ho řešit nebudu. Byla jsem na tom místě poprvé a pevně věřím, že i naposledy. Raději se vydávám domů tichými uličkami, kde poslouchám pouze to, jak mé nohy klapou o studený chodník a mířím směrem k parku. Na místo, kde se nikdo nebojí nikdy být za dne, ale za noci se mu raději vyhýbají, protože se může zdát děsivé. Mají pravdu, ale má mysl je natolik zastíněna touhou po vlastní teplé posteli, že risknu nebezpečí pro rychlejší cestu.

Cestou přemítám, proč je vlastně park považován za děsivý. Je to těmi vysokými stromy, jejich koruny sahají k nebesům? Nebo vzrostlými keři, které tvoří hranici a mohou skrývat nejednoho bubáka? Proč místo, které je ve dne milováno, je v noci zavrhováno? Možná to je jenom lidská přirozenost, přijímáme to, co známe, kam vidíme, ale to, co bychom museli nejdříve prozkoumat a poznat, raději odmítneme a vymyslíme si důvod, proč tomu tak je.

Na cestě jsem možná tak dvacet minut. Chladný vzduch a pohyb mi vytřásl nejhorší alkohol z hlavy, ale stále cítím, že je má hlava těžká a ráno bude složité. Do rozednění však ještě mnoho hodin zbývá.

Po celou dobu držím své ruce venku na chladném vzduchu, ale po té cestě už vnímám bolest, která mi projíždí prsty a raději dlaně vkládám do kapes. Levačka cítí telefon, chladné sklo displeje a gumu ochranného krytu. Pravačka nahmatává drobný svazek tří klíčů a polorozpadlé klíčenky, ale... Něco tam chybí. Okamžitě se zastavuji, dlaní marně pátrám po kapse, která neskrývá žádné tajné chodbičky, kam by se mohly předměty propadnou. Levačka mezitím sahá do kapsy u kalhoty, nejdříve do přední, poté do zadní, poté i pravačka zkouší dvě kapsy u kalhot, ale i ty zejí prázdnotou.

Srdce se mi smrskává a mysl vyjasňuje. Kde je má peněženka? Instinktivně se otáčím, očima přejíždím po černém chodníku a doufám, že někde uvidím svou peněženku. Nemám však takové štěstí. Stojím na místě, mysl bojuje s nutkáním jít domů, vyspat se a doufat, že jsem peněženku zapomněla už v baru, kde si ji budu moci vyzvednout, ale strach říká, že mi určitě vypadla při cestě, někdo ji najde, nevrátí a uvalí mě tak do kola vyřizování nových průkazů, blokaci karet a přiznání vlastní mámě, že jsem ji ztratila. Vím, že se musím vydat zpět, hledět na zem, pátrat očima po okolí a doufat, že ji co nejrychleji naleznu, ale tělo zcela odmítá. Nemám na výběr. Proto zvedám hlavu na krátko k nebi, znečištění od pouličních lamp je slabší, už dokonce vidím mraky, které se stahují ve tmě. Nezajímají mě však mraky, dokonce ani hvězdy, spíše hledím tam nahoru, pátrám po vlastních předcích a nechávám je, aby nade mnou kroutili hlavou. Zatímco oni bojovali za svou svobodu, právo volit a umírali ve válkách, já odmítám krátkou zacházku kvůli ztraceným dokladům.

„Už jdu," uklidňuji je všechny a vydávám se zpět parkem směrem k baru Propast, kam jsem už nikdy neplánovala znova jít.