2:00 - Noc patří osamělým

Kapitola šestá

Krátce po osmé večer se dveře do kavárny otevírají. S překvapením otáčíme zrak ke dveřím, očekáváme zákazníka, který přichází tak pozdě, ale s výdechem jenom reagujeme na pozdrav majitelky. Za odpoledne přišlo celkem pět lidí, všichni zde byli spolu a po necelé hodině odešli. Stojím zrovna před pultem s dorty, vlhčeným hadrem otírám sklo a sleduji nižší ženu s krátkými vlasy, která přichází blíže. Rozhlíží se okolo, ale moc dobře ví, že se zde nikdo nenachází.

„Co tržby?" ptá se.

„Sedm lidí za odpoledne, dopoledne tři, je to bída," odpovídá spolutrpitelka dnešního nudného dne. Opírá se zády o pult, v ruce znuděně otevírá a zavírá notes a přitom kouká směrem ke stropu.

„Je uklizeno?" zajímá se šéfová, prstem klepe do stále zapnutého tabletu a přejíždí po objednávkách.

„Všechno aspoň dvakrát," odpovídám.

Mračí se do displeje, rozumím ji, její živnost za sotva něco vydělala. Bude se muset zbavit dortů, které nesmí nechat více než dva dny v nabídce, na dvou směnách měla celkem čtyři lidi – z jejího pohledu byl den katastrofou. Pro mě se však jedná o perfektní den, kdy dostanu peníze zadarmo. „Jděte domů, zamknu," říká rozmrzele a mé srdce nadšeně plesá.

Ani ne za pět minut už stojím venku, neprší, obloha je černá a vzduch voní po dešti. Dokonalost toho večera kazí pouze vlezlý studený vítr a zápach z kanálů. Loučím se s kolegyní, i když možná je přehnané ji tak nazývat. Přijde mi divné, že by dva středoškoláci, kteří obětují své soboty, měli být kolegy. Je to slovo, které si stále spojuji se světem dospělých, do kterého nepatřím, přestože mi osmnáct bylo. Mohu volit, mohu řídit auto, mohu si dokonce vzít půjčku, vdát se, ale přesto stále musím být doma, když mi jiní řeknou, musím se ve škole ptát, zda si mohu dojít na toaletu a jsem v té generaci, kterou všichni starší považují za nejhorší. Držím v ruce telefon a poslouchám, jak furt jenom čumím o displeje a nikdy si nehraju venku, poslouchám, jak je má generace nevychovaná a drzá, je mi ustavičně přáno, abych zažila, jaký byl život dříve a že neumím ani používat nářadí a uvařit. Vše to poslouchám, vše to vnímám a trochu mě to uráží, ale vím, že si nemá cenu brát cokoli k srdci. Protože vím, že i moji vrstevníci mnohdy utrousí, jak jsou malá děcka drzá na rodiče, že my jsme si aspoň jako děti hrály venku a nenecháváme se strhnout hloupými výzvami internetu. Každá generace nadává na každou. Dnešní děti jsou drzé, generace mých rodičů nechce přijmout nové technologie a generace prarodičů je zahořklá poválečnou dobou a obviňují nás z lehčích životů. Každá generace má něco, každý v ní má něco, vždycky někde něco bude.

„Třeba budeš mít ještě čas se sejít s tim klukem," šklebí se na mě kolegyně při odchodu a mává mi rukou. Mizí směrem k centru, do uší si vkládá sluchátka a mizí ve tmě.

Jako první se dívám na hodinky, mám přibližně půl hodinu, než mi pojede autobus a uvědomuji si, že jsem neodepsala na zprávu, která přišla odpoledne. Vnímám, jak se do mě opět leje nervozita, jak se mi stahuje žaludek, ale odvažuji se otevřít zprávu a hledím na její obsah. Skláním hlavu k displeji, který mě osvětluje v pochmurném večeru a po dlouhé době se odhodlávám pouze k jedné zprávě. To je dobrý. Snažím se pouze ukončit konverzaci, která se v noci zrodila a pomalu mířím k autobusu. Do uší si přitom vkládám sluchátka, věc, která celé té mojí zkažené generaci pomáhá odpoutat se od reality a nevnímat, co se děje. Přijde mi, že bez sluchátek ani nejde existovat. Svět není tichý, je naopak hlučný. Smích a pláč dětí, rozhovor lidí, které neznám, brzdy, hluk města a všechno ostatní, co nechci vnímat celičký den. Chci si vybrat, co dolehne do mé hlavy, protože někdy je má nálada odlišná od města. Nechci jít okolo parku a slyšet smích, když se má mysl topí v melancholii. Nechci poslouchat rachot aut, když mi srdce buší nadšením z dobře odvedené práce. Chci si koordinovat svůj život a mezi to patří i to, co budu poslouchat.