2:00 - Noc patří osamělým

Kapitola třetí

Naivně doufám, že ztracený majetek najdu už cestou. Nechce se mi vracet až do centra, chci se otočit a jít spát. Blíží se druhá hodina ráno, nos už ani necítím, nohy mám zmrzlé a přepadá mě únava. Jsem už ale v cíli, Přes ulici na mě hledí neonový nápis, který mě zve dál. Neochotně jeho pozvání přijímám a sbíhám pár mokrých schodů a tisknu kliku.

Uvítá mě teplo, ale mnohem slabší než předtím. Muzika je mnohem slabší, navíc zcela jiného žánru a nikde nevidím ani živáčka. Tělo mi ztuhne při pomyšlení, že je už zavřeno a budu tu tedy sama. Chci se otočit a vrátit se následující den – pokud peněženka nebyla jinde, musí být v baru a tam mi už neuteče.

„Máme zavřeno!" ozývá se z vnitřku.

Zarážím se, chci zabouchnout dveře a vyběhnout pryč, ale strach, že by snad ten hlas pak mohl jít ven a vidět, kdo tak zbaběle utekl, mě nutí vejít do dveří a ukázat se v tlumeném světle, které není protínáno laserovou show.

Hledí na mě někdo mladý. Sice starší než já, ale stále mladík. Černé oblečení obepíná jeho tělo a koresponduje s jeho tmavými vlasy. Tvář má však nevýraznou, možná na pohled trochu smutnou. V ruce drží koště a stojí uprostřed toho, co ještě před chvílí bylo tanečním parketem.

„Omlouvám se," říkám tiše. Ruku stále držím nervózně na klice a hledím pod nohy toho muže, „ale nejspíše mi zde musela vypadnout peněženka. Nenašel jste ji?" ptám se ho zostuzeně, jako kdybych byla prvním člověkem, který kdy něco ztratil.

Zdá se mi, že na mě bez odpovědi kouká až moc dlouho, ale není to přesně to, co dělám já sama? Lehce se narovnává v zádech, oči má zlehka zavřené, musí být unavený z práce. „Žádnou jsem zatím neviděl, ale podívám se po ní. Posaďte se," ukazuje rukou k barovému pultu. Hlas má mnohem tiší a jemnější, než když na mě křičel, že mají zavřeno.

Nervózně mu děkuji a přecházím k jedné barové židli, na kterou se usazuji. Je nepohodlná, opěrka pro nohy je moc nízko, ale snažím se nic nevnímat. Lokty si opírám o čistý barový pult, pročítám si názvy láhví s alkoholem, abych zabila čas a vnímám muziku, která hraje. Po celou noc tam hrála taneční hudba, žádný zpět, pouze elektricky vytvořená muzika, aby se člověk mohl vlnit v rytmu, ale na konci noci nebude schopen napodobit znělku, aby si mohl skladbu sám vyhledat. Tahle hudba je... jako kdyby k sobě neseděla. Slova mi nejdříve nekorespondují s hudbou na pozadí, ale čím více obě dvě věci poslouchám, tím hezčí mi vše přijde. Dochází mi, že se nejedná o playlist, který by hrál v baru, ale o nějaký soukromý, který si zde barman pouští k úklidu, aby mu noční práce co nejrychleji uběhla a on mohl jít domů.

Všímám si také toho, že tam je sám, ale večer určitě nebyl. Museli tu být při nejmenším tři, což znamenalo, že ti dva odešli. Měli snad zvyk v tahání sirek a ten s nejkratší musí sám uklízet? Mohla jsem pouze odhadovat, z jakého důvodu zůstal na to všechno sám, potřebovala jsem totiž zabít čas, zatímco jsem za zády slyšela kroky. Chci i vytáhnout telefon, abych pouze tupě neseděla na místě, ale sotva sáhnu do kapsy, za barem se objeví ten muž a v dlani drží černou čtvercovou peněženku s fialovým proužkem.

„Je to ona?" ptá se.

„Je," odpovídám polohlasem. Jako kdybych snad ani nemohla uvěřit tomu, že se našla. Hledím na dlaň toho muže, který drží mou peněženku a všímám si okousaného nehtu na jeho palci. Mohla bych ho soudit, že má takový zlozvyk, ale to bych musela odsoudit i sebe samou. Opatrně natahuji svou ruku přes bar, chytám peněženku mezi dva prsty a beru si ji z jeho lehkého sevření. Zvedám k němu zrak, ale přijde mi zcela nepřítomný a prázdný. Jako kdyby byl na zcela jiném místě. Také bych si přála být někde jinde.