Multiversová tajemství

Kapitola druhá - !Nová verze!

Druhá kapitola je tu, než se pracně pustím do zkouškového období. Třetí kapitola je zatím v nedohlednu, ale tenhle příběh mám neustále na paměti. Snad se vám bude líbit, přeji všem hezký den.

Všechno to Peterovo oblečení bylo Melitě obří. Nebylo se čemu divit, vždyť Peter byl o hlavu vyšší a třikrát svalnatější než ona. Černé tepláky si musela zakasat v pase a ještě dvakrát ohnout nohavice aby o ně nezakopla. Vyčerpaná si sednula na kraj postele a schovala obličej do svých rukou. Byla nesmírně unavená, chtělo se jí začít řvát. Jediné na co se zmohla byl pláč. Nebyla vůbec silná, byla pořád jenom zraněná vystrašená holka která udělala hodně chyb a chtěla je napravit. Proč se tohle muselo stát zrovna jí? Mnohem více tohle dobrodružství přála MJ, svou moc přála Nedovi. Měla chuť běžet ke Stevenovi a pořádně ho obejmout, už ho nepustit. On by ji pevně obejmul, jeho plášť by se přemístil na její ramena a dodal jí pocit bezpečí. Pronesl by poté nějaké moudro o tom že člověk si odnese jen to co sám dokáže unést a nakonec by skočili s horkou čokoládou v jejím pokoji a společně se smáli životu. On byl v jejím životě vše co měla a milovala ho celým svým srdcem - jak by ne, byl pro ní jako vlastním tátou. Když ji tehdy vysvobodil, bylo jí pouhých patnáct let a na jejích rukách bylo více krve než za celý jeho život chirurga. Od té doby se stal jejím vzorem, její rodinou. Aniž by si to sám kdy připustil. Silný pláč ulevil její duši, znovu nabírala sílu kterou potřebovala aby mohla bojovat v tomto světě.
"Melito? Dáš si večeři?" zavolal ji Peter z vedlejší místnosti. Otřela si dlouhými rukávy slzy z tváře a hrdě vyšla z pokoje. Ten přes malou uličku vedl rovnou do kuchyně, která byla spojená s obývákem. Nebylo to nic velkého ani útulného. Peterovou zálibou nebylo zrovna zabydlování se v novém bytě, možná snad na to ani neměl čas. To už seděl u stolu a naproti němu byla porce i pro Melitu. Byly to obyčejné špagety s kečupem.
"Dobrý neutrální výběr," zasmála se když si sedala.
"Promiň, na nic lepšího moc nemám," zamumlal s plnou pusou.

"Petere?" prolomila ticho když oba dojedli. Trhnul hlavou ze svého zamyšlení a podíval se jejím směrem.
"Já vím že tohle je těžký i pro tebe. Moc se omlouvám. Ale tak nějak mě napadnulo, víš... Já nemám moc nějaký plán co teď dělat dál. Musím se naučit žít v tomhle novém světě a možná tak hledat vaši místní svatyni kde bych našla kouzelníka co by mi mohl pomoct a dát mi odpovědi. Ale do té doby nechci tady jenom sedět zavřená a parazitovat na tobě. Nevíš třeba o nějaké práci? Kde by vzaly holku jako mě bez jakékoliv minulosti a bez papírů?" sklopila svůj pohled na prázdný talíř.
"Ty za nic nemůžeš. Vlastně za to můžu já. Teda ne já jako přímo já, ale moje vesmírové já. Nemusíš si kvůli tomu dělat starosti a hledat si práci," snažil se ji povzbudit a usmál se na ni.
"Já na tom ale trvám. Nikdo neví jak dlouho tu musím být a asi samotnému by se ti nelíbilo tu jen tak sedět se založenýma rukama."
"Mám tu jednu oblíbenou kavárnu kam často chodím a místní majitel je dá se říct můj kamarád. Mohl bych se ho zeptat, zda by nepotřeboval výpomoc. Navíc to je jen o dvě ulice odtud, nemusela bys tolik cestovat a já nemusel o tebe mít strach že se ti něco stane," vzal svůj a její talíř a došel do kuchyně.
"Jak to vlastně dopadnulo po tom co jste se vrátili?" také se zvednula a opřela se o barový pult, který oddělovat právě prostor kuchyně a obýváku.
"Jak to myslíš? Normálně jsem se vrátil a můj život pokračoval tak jak skončil."
"Vždyť jste přece všechny ty padouchy vyléčili. Dali jste jim novou šanci na život."
"Ty myslíš tohle. Nevím, zřejmě si asi našli svůj život, který si v poklidu žijí. Co vím, Connors měl rodinu, tak se ani věnuje jí. Pro Oscorp už nepracuje. Ale moc nevěřím že to co jsme udělali dokázalo všechny jejich povahu a mysl padoucha změnit."
"Doopravdy si myslíš že to byli zlí lidé? Kteří měli ve své povaze touhu páchat zlo? Že žádný špatný člověk nedokáže být napraven?" Jeho proslov v ní rozdmýchal oheň, hlas se jí skoro až zlomil když na něj vystartovala. Obdivovala co tenkrát udělali v jejím vesmíru. Dokázali změnit jejich životy, ukázat jim novou cestu.
"Padouch je vždycky padouch a ty už nezměníš, Melito. Byl to šlechetný krok, ale moc nevěřím že by je to připravilo o všechny zlé myšlenky," otočil se od dřezu ve kterém myl  nádobí aby čelil jí.
"V tom případě by ses ode mě taky měl držet dál, Petere. Já kdysi taky byla padouch a nemysli si že ty jsi bez jediné chyby. To že zachraňuješ lidi a chováš se jako hrdina neznamená že doopravdy hrdina jsi. Kde byl ten tvůj hrdina když jsi ublížil Gwen? Když jsi ji nedokázal nechat jít a přesto ji neustále odháněl," vykřikla na něj a do očí se jí nahrnuly slzy. Jak si jen tohle mohl myslet! Její Parker by si tohle nikdy nemyslel. Melitina slova zároveň Petera podráždila ještě více.
"A jak ty můžeš vědět proč jsem to dělal? Já ji miloval, chápeš? Miloval jsem ji natolik, že jsem nechtěl riskovat její život. Nejsem vrah jako ti, s kterými jsem kdy bojoval. Oni šli po moci, chtěli jen svou sobeckou touhou ovlivnit cizí životy. Na jejich rukách je cizí krev, krev nevinných lidí" neudržel se a zakřičel na ni tak jako ona na něj.
"A jak jsi skončil? Jsi úplně stejný jako oni, Petere. Na tvých rukách je taky krev nevinných lidí. Jen to nevidíš. Myslíš si že existuje hranice mezi dobrem a zlem? Nebyl jsi taky sobec? Doopravdy nevěříš tomu že všechno zlo je napácháno ze zoufalství, čistého pudu sebezáchovy? Nikdo z nás není nevinný a zrovna já o tom vím své," vykřikla z plna hrdla. Začala z toho až kašlat. Peter stál jako opařený, vůbec nechápal kde se tohle všechno v ní vzalo. Myslel si že je to jen obyčejná holka z vesmíru ke kterému měl kladný vztah a chtěl jí pomoci. Místo toho hnedka po první hodině po sobě křičeli jako největší nepřátelé. Rozhostilo se mezi nimi tíživé ticho, byl slyšel jen jejich zrychlený dech.
"Možná by sis nejdřív měl ověřit komu chceš pomoct s tímto svým názorem. Protože na mých rukách je více krve než na rukách všech těch zločinců s kterými jsi měl tu čest, Petere. Takže pokud takhle vidíš napravené zločince, bude lepší jít. Převleču se a zmizím, než bych ti stihla ublížit. Děkuju za večeři a že jsi mi pomohl," ukončila to s polohlasem obsahující všechnu tu bolest z ironie a minulosti jejího života. Otočila se a než stihl Peter cokoliv říct, zmizela jeho v pokoji, převlékla se zpátky do jejího oblečení a zmizela požárním schodištěm v ulicích New Yorku.