Multiversová tajemství

Kapitola pátá

Její směna se blížila ke konci. Restaurace zela prázdnotou a Melita si unaveně sednula vedle její kamarádky Sofie, zatímco čekala až se dokončí cyklus myčky.
"A jak se to vlastně stalo že se náhle stěhuješ k Peterovi?" opřela si Sofie svou hlavu o Melitino rameno.
"Nic se nestalo! Jsme jen kamarádi a on hledal spolubydlící, aby zvládl nájem. Jako nováček si v laborce moc nevyděláš."
"Stejně máš štěstí. Mít takhle hezkého spolubydlícího. To musí být sakra dobrý pohled, já bych se snad i rychle zamilovala."
"Takže já pro tebe nebyla dostatečně hezká?" rozmáchnula se Melita utěrkou a praštila s ní Sofii. To už slyšela pípání myčky. S těžkostí se postavila a došoupala za bar.
"Navíc kdybys viděla tu jeho sousedku, rychle by tě jakékoliv iluze přešly. Mary je hotová modelka a když u nás ráno byla, Peter na ní mohl oči nechat," ušklíbnula se nad tou vzpomínkou a hrudí jí projel osten žárlivosti nad životem Mary.
"To jsou chlapi. Každý hezký chlap, ať je sebechytřejší, kouká jenom na to jak ta holka vypadá. Ono ty holky sice hezky vypadají, ale jakmile promluví, tak to bolí. U chlapů to platí dvojnásob." Obě dvě se začaly nahlas smát. Tohle přesně na Sofii milovala, její upřímnost a kritický pohled na svět. Za tu kratičkou dobu co ji znala si dokázala udělat díru do Melitina srdce. Nejraději by si Sofii sbalila do kufru a propašovala ji do svého vesmíru. Nechtěla a dokonce snad ani mohla ztratit takovouhle kamarádku.
"Já to Peterovi nemá za zlé. Mary zná sakra dlouho a jestli se mu fakt líbí, budu mu pomáhat. Ona je Mary hrozně hodná a hloupá určitě taky nebude. Jen je na mě trošku moc, sluníčkářská, upovídaná? Jsme spíš protiklady, to ale neznamená že jsme jedna nebo druhá špatná. Když teď budu bydlet s Peterem, třeba ji poznám víc a sedneme si," snažila se to zachránit Melita, ale marně. Sofie už dávno věděla jak se věci mají a dokázala Mel rozšifrovat.

Dívky už měly všechno uklizené a jen se spolu smály, když do restaurace vešel Peter, přes rameno batoh.
"Ahoj," přispěchal k baru a usmál se na dívky.
"Nazdar, Petere. Hele než ti předám tady tuhle květinku, musíme si spolu promluvit," zvážněla v obličeji Sofie. Přimhouřenýma očima oskenovala jeho maličkost. Peterovi zamrznul úsměv na tváři, nevěděl co stihnul udělat špatně. Melita se jen potichu smála.
"A o čem?"
"O tom jak se máš starat tady o moji Mel! Takže si vem bloček a pořádně poslouchej. Je to strašně náročná kytka, ale když se oni bude pořádně starat, tak hezky vykvete a budeš mít o to hezčí život. Má ráda svůj klid, proto ji najdi nějaký klidný koutek. Nejlépe třeba u knihovny. Není to ani ranní rostlina, proto mi ji moc brzo ráno nebuď, žije spíše nočním životem," popadnula Mel kolem pasu. Peter rychle pochopil hru, kterou hraje a ihned se chytil. Se smíchem napodobil že si pilně zapisuje.
"A kolikrát denně ji mám zalejvat?"
"Minimálně třikrát týdně, ale opatrně na vodu s příměsí alkoholu. Po ní je pak trošku rozverná a upovídaná. Tu jí dopřávej maximálně jednou týdně. Jinak by to pro ni mohlo být návykové. Krm ji jenom tím nejvybranějším jídlem, nejraději má instantní polévky. Ale většinou se živý sama, jen na ni dohlížej aby jedla pravidelně."
"Dobře, dobře, poznamenáno. A mám ji do bytu pořídit i jiné kytičky?"
"Tak já ti tady svěřuju tenhle poklad, růži všech růží a ty myslíš na jiné? Že se nestydíš, Parkere," zasmála se a hodila po něm mokrou hadru. Ten ji s naprostou přesností a smíchem chytil.
"No tak dost, to by stačilo vy dva. Jen si skočím pro věci a půjdeme. Vzala jsem nám taky jídlo," kývnula hlavou na Petera. Ten ladným hodem vrátil Sofii hadru a následoval Melitu, aby ji pomohl s kufrem.
"Já to s tou péčí ale myslela vážně. Starej se mi o ni hezky, jinak si pro ni přijedu a vezmu si ji zpátky domů," ukázala na Petera. Obejmula Melitu a vlepila jí pusu na tvář.
"Sofi, však spolu pořád pracujeme. Neodjíždím na druhou stranu planety." Aspoň zatím, pomyslela si v duchu Mel.
"No dobře, už běžte, nebudu vás zdržovat. Užij si víkend a uvidíme se v pondělí," rozloučila se s nimi Sofie. Společně se pak Peter a Melita vydali do víru města.

Když došli do Peterova bytu, Melitou projela vlna vzrušení. Tohle od teď byl i její byt. Byl to její nový domov. Ze všech těch možných scénářů co se mohly stát byl tenhle ten nejlepší. I když pocházela z jiného vesmíru, tenhle vesmír jí otevřel náruč a s láskou ji přijal. Měla pocit jako by tu žila celých svých dvacet osm let, ne jen necelých čtrnáct dní. V ten jeden malý nostalgický okamžik si přála aby tohle viděl Steven. Ve všem tom shonu a poznávání se přistihla že na svůj minulý život zapomněla. Pamatovala si ale každou maličkost, to jak jí Steven věnoval celý svůj život, jak chodila do školy a zachraňovala při tom životy. Ty klidné večery co trávila s Wongem v knihovně. Jak vždycky k ní přišel, pohladil ji po vlasech a dodal víru v to, že i z ní jednou bude velká kouzelnice. Ten život se teď zdál spíše jako sen, vzdálená touha její mysli. Potřebovala najít cestu domů, toužila po objetí jejího domova. Jenže její srdce se začínalo rozpolcovat mezi dva světy. Kdyby bylo v její síle je spojit, neváhala by ani minutu. Přestože s Peterem neměla nejlepší vztah a on ji pomáhal spíše ze špatného svědomí, nedokázala si představit ho už nikdy nevidět. Nemohla opustit svoji Sofii.
Peter už stihnul uvolnit místo u sebe ve skříni, tak se mohla bez problémů vybalit. Tenhle byt měl obří možnosti a ona chtěla i Peterovi zlepšit jeho život. Chtěla mu tenhle obří dluh splatit do posledního činu. I kdyby ji to mělo stát všechno co může i nemůže nabídnout. Celé její ubytovávání se proběhlo v tichosti. Melita nevěděla co říct a Peter nechtěl narušit ten moment sžití se beze slov. I pro něj to byla obří změna, kterou postupně přijímal. Ze začátku neměl Melitu vůbec rád, ale když jí teď dal šanci, hrozně ho to k ní táhlo. Byl to zvláštní pocit, cítil z ní velkou sílu, která mohla hýbat právě celým vesmírem. Vždycky když se objevil v její blízkosti, jeho smysly se pobláznily. Byla tak nemožně neucelená, až to dodávalo světlo komplexní dokonalosti. Potlačoval veškeré touhy její duši rozebrat na milimetr a prozkoumat ji,  přestože věděl že ona to stihla v prvních třech vteřinách kdy se jejich oči setkaly poprvé. Věděl že má čas a postupně odhalí celé její tajemství.

Nakonec už večer ležela schoulená na gauči, v ruce knihu od Petera. Neustále přemýšlela nad tím, co za znamení se v ní skrývá. Věděla že k pochopení bude potřebovat kouzlo, ta ale zatím vůbec neovládala. Rozhodla se tedy knihu přečíst normálně. Třeba během toho přijde na nějakou kouzelnou formuli nebo trik, kterým dokáže to tajemství odhalit. Pohodlně se usadila, zachumlala se do deky a narovnala si brýle. Naposled se podívala na Petera, který seděl u jídelního stolu a něco zkoumal na počítači. Byla připravená, víc než kdy předtím. Otevřela první stranu a při první větě už pochopila, že kouzla jsou zbytečná. Neboť tahle kniha byla určená jenom jí. Pohltil ji nový svět.

Tak vás vítám u další kapitolky. Ani pořád nevím co bych sem tak nějak psala. Tak snad jen dejte vědět jak se vám příběh líbí, případně i nějakou kritiku/poznámky. Budu za jakoukoliv zpětnou vazbu rada. Snad se vám příběh dobře čte. Mějte hezký den. :)