Multiversová tajemství

Kapitola třetí

Od té nešťastné hádky s Peterem uběhl necelý týden. Melita se mezitím dokázala postavit na vlastní nohy. Začala pracovat v restauraci asi 4 bloky od místa kde se poprvé objevila v tomto světě. Nebylo to nic přepychového a nemohla si moc ani vybírat, ale majitel té restaurace jí slušně platil a navíc měla díky své kolegyni kde bydlet. Po fiasku na začátku jejího nového života už nikdy nechtěla toho pavoučího muže vidět. V koutu mysli neustále věřila tomu že pro něj musí být neviditelná a pokaždé když se vracela z noční směny se modlila aby ji nikdo nepřepadnul a ona by tak potřebovala jeho pomoc. Zrovna dneska měli úplně narváno a Melita si užívala ten pocit mít situaci na place pod kontrolou. Jejich tým pracoval jako hodinky, nebylo tedy divu že zapomněla na všechny uběhlé události. Nechala se unést duchem přítomnosti. Jakoby tím uvolnila kouzlo, kterým svého soka držela v pozadí. Zrovna dělala kávu, když k ní rychle přiběhnula Sofía, její kolegyně a kamarádka, která jí dala střechu nad hlavou.
"Mel, objednej novou třináctku. Musím si už asi půl hodiny odskočit a dýl to nevydržím." Sofía nečekala ani na odpověď, položila tác se špinavým nádobím a zmizela v zadní části restaurace. Melita si povzdechnula, do kapsy zástěry si dala bloček a tužku. S úsměvem a objednanou kávou vyrazila. Když ale dorazila ke stolu, který měla objednat, úsměv jí zmrznul. Seděl tam Peter a pár, nejspíš jeho kamarádi.
"Melito, ahoj! Tak tady jsi nakonec skončila. Celou tu dobu jsem tě hledal," hnedka se rozzářil Peterův pohled, ale bylo moc dobře znát jak ho setkání s Melitou trápilo. Když utekla z jeho bytu, nemohl usnout. Celou noc probděl a možná za to mohl i hlodavý pocit viny. Věděl že udělal chybu, sám nejlíp znal svou minulost a měl k této dívce být více opatrný. Navíc to byla kamarádka Petera, který se ho ujal a pomohl mu v té chvíli kdy si myslel že je ztracený. Dlužil to jemu, i samotné Melitě. Ta nijak mimikou na Peterův vřelý pozdrav nezareagovala. Pohledem oskenovala účastníky.
"Co si objednáte?" suše odpověděla, v ruce už připravený bloček a tužku. Jejich stůl si objednal, ale Peter přitom nedokázal z Melity spustit oči. Když se už otáčela k odchodu, rychle ji chytil za ruku.
"Můžu s tebou mluvit, prosím?" zašeptal tak nahlas aby ho slyšela pouze Melita.
"Mám teď směnu, Petere. Nemůžu se tu vybavovat," vytrhnula svou ruku z té jeho.
"Mel, prosím. Stavím se tu až ti směna skončí. Chci se omluvit." V ten moment z něj dokázala číst jako v otevřené knize. Byl unavený, zraněný, naštvaný.
"No dobře, končím v osm, ale nemysli si že budu čekat," pokusila se o chabý úsměv a odešla. 

Peter nervózně přešlapoval před vchodem do oné osudné restaurace. Každou chvíli koukal na hodinky až odbude osm hodin a on bude moct Melitě vše říct. Jeho mozek nechápal proč je tak nervózní, myslel si že tohle všechno dělá jen aby oplatil jejímu vesmíru co on udělal pro něj. V hloubi duše jeho srdce vědělo že v tom bylo mnohem víc. Tahle lehce náladová kouzelnice v něm vzbudila staré vzpomínky - ty které odsunul někam do propadlišť dějin. Vzpomínky na lidi kteří díky němu umřeli a vzpomínky na doby kdy se vzdal obleku Spider-mana. Když mu do očí vpálila pravdu, probudila v něm toho ještě více spravedlivého superhrdinu. Uvědomil si že i on sám nikdy nedělal správné věci přestože jejich úmysl byl nejryzejší. Přesně v osm hodin se otevřely dveře a v nich se objevila Melita. Peter se zeširoka usmál, Melita jen lehce pozvednula koutky úst.
"Ahoj," špitnula a sklonila hlavu k zemi.
"Ahoj, pojď, někam tě vezmu," nečekal nijak s formalitami, chytnul ji za ruku a zaběhl s ní do temné uličky. Z kapsy vytáhnul masku, kterou si natáhnul. Batoh si ujistil na zádech ještě pevněji, pořádně chytnul Melitu a vystřelil síť.
Teprve v tu chvíli co se dostali na zem Melita začala dýchat.
"Tohle se mi vůbec nelíbí! Jak se ti nemůže dělat špatně z toho věčného houpání," zasmála se a přidržela se Petera aby nabrala rovnováhu. Peter se zasmál taky, potěšilo ho že se ledy mezi nimi alespoň trochu prolomily.
"To víš no, houpání mám v genech. Ale pojď, houpání se na sítích nebyl ten plán," rychle se podíval jestli dokáže držet rovnováhu, sundal masku a rozsvítil svůj mobil aby viděli na cestu a vešli do tmou zakrytého objektu. Hnedka při prvním osvětlení okolí Melita poznala že jsou na hřbitově. V tichosti došli až k páté řadě.
"Víš, když jsi mi tu noc řekla že vlastně každý je ve svým slova smyslu padouch a má na svých rukách krev, donutila jsi mě se zamyslet nad tím co jsem se snažil zapomenout. To jsou jsem dělal vždycky bylo v tom nejlepším úmyslu. Pak jsem se zamyslel i nad tím co udělali všichni ti padouši s kterými jsem musel bojovat. A došlo mi že nikdo z nich neudělal nic zlého. Tady leží Gwen Stacy, moje největší láska a její otec, který také umřel kvůli mně. Žádná smrt nebolela tolik a teď vím že bych to všechno nejraději udělal jinak. Nesnažil bych se ji chránit a odhánět od sebe. Užil bych si každou chvíli kterou bychom spolu mohli mít," jeho hlas se zlomil. Melita cítila všechnu tu jeho bolest. Peter upřeně koukal na náhrobní kámen kde byla vyrytá jména lidí, kteří měli stále být mezi námi. Cítil jak mu Melita položila ruku na záda, jeho dech se pod jejím dotykem začal uklidňovat. Kývnul hlavou směrem více doprava. Melita se Petera chytnula a pokračovala s ním dál.
"Tady leží další člověk, kterého jsem zabil. Je to z doby kdy jsem měl své nejtemnější období. Bylo to po smrti Gwen, já se vzdal svého života Spider-mana. Ale přesto ve mně vřela touha po pomstě. Jednoho večera jsem se neovládnul, vzal oblek a vyrazil vraždit všechny ty vrahy. Jenže zrovna tenhle byl jiný. Sice někoho zavraždil, ale napravil se. Byl to otec od rodiny, měl dvouletou dceru a krásnou manželku. Po tom co vyšel z vězení žil spořádaný život. Pak jsem ale přišel já, mysl zatemněnou a zabil ho. Dodnes si to vyčítám. Nejenom na tomhle hřbitově leží hromada lidí jejichž krev je na mých rukách. Mnohdy aniž bych o tom sám věděl. Měla jsi pravdu Mel, já jsem se jen snažil na tuhle část mého života zapomenout. Ale zjistil jsem že to nejde, musel jsem to nejdřív přijmout a teď se s tím naučit žít." To už Melita moc dobře pochopila že Peterovi neúmyslně ublížila tím svým výstupem. Do jejích očí se nahrnuly slzy a pořádně ho obejmula.
"Moc se omlouvám, Petera. Já nevěděla čím vším sis prošel. Jen jsi chránil sám sebe. Nebylo to ode mě fér," zamumlala do jeho hrudi. Peter ji pevně obejmul, svou hlavu zabořil do jejích vlasů a křečovitě sevřel oči aby se nerozbrečel. Cítil obří bolest, kterou ale Melita dokázala jen svou přítomností hojit.
"Pojď, ještě něco pro tebe mám," už zase tahal svou masku kterou si chtěl nasadit. Melita ho zase zastavila.
"Nemůžeme tam dojít raději pěšky?" vzhlédla k němu s prosebným pohledem. Peter se jenom zasmál.
"Bohužel, tohle je hodně vysoko." Mel si jenom povzdechla, nechala Petera nasadit masku. Pevně se ho chytnula a vyrazili.

Přistáli na střeše paneláku, odkud viděli z výšky skoro celý New York. Melitě se pod tou nádherou skoro zastavil dech. Peter si sednul bezpečně k okraji budovy a poplácal na místo vedle sebe. Na to se Melita poslušně posadila.
"Donutilo mě to udělat ještě jednu věc," sundal si batoh ze svých zad a zalovil v něm, "Došel jsem za doktorem Conorsem. Díky nám žije svůj život a doopravdy se dokázal napravit. Užívá si své rodiny, má dokonce malého syna. Řeknul jsem mu o tobě a něco mi pro tebe dal," z batohu vyndal tlustou knihu. Melita si ji opatrně vzala a prsty přejela po přebalu. Z té knihy cítila velkou energii, jako by písmenka v ní byla živá a chtěla svůj příběh vyprávět právě jí. Nalistovala první stranu a musela se usmát. Co vše víme o paralelních světech. Když sjela očima na spodní stranu, malým písmem tam bylo ručně dopsáno: a jejich mytologie.¨
"Tohle je přesně to co potřebuju! Děkuju," vrhnula se Peterovi kolem krku. Toho to zaskočilo, ale nakonec ji taky objal.
"Víš, když jsme už u toho usmiřování. Byl bych rád kdybys nakonec bydlela u mě. Můžu ti pomoct s hledáním odpovědí a uvítal bych i společnost. Navíc je to vlastně kvůli mně proč jsi se dostala do téhle patálie."
"Petere, já nevím. Nic o mně nevíš, nevíš proč tu vůbec jsem."
"To mi je jedno, Melito. Chci ti s tím pomoct a chci vědět proč tu jsi. Nemůžu už utíkat před svými příležitostmi udělat něco dobrého. A nesmím si nechat utéct šanci na dalšího kamaráda z jiného vesmíru," zasmál se a dloubl jí hravě loktem.
"No dobře, dostaneme mě domů," zasmála se a postavila se, u hrudi pevně svírající knihu od Petera.

Konečně nová kapitola! Moc se omlouvám za to čekání, zkouškové je neúprosné. Ještě v úterý mě čeká poslední zkouška, pak snad bude více času psát. Snad se vám dnešní (pro mě narozeninová) kapitola líbila a budu se těšit v té příští. :)