Profesoři z Bradavic

21.

Oliver otevřel dveře svého pokoje a Severus mu dovnitř vpadl jako velká voda.

" Doufám, že jsi spokojený," vrčel na něj Severus.

" Copak jsem mohl vědět jak zareaguje?" odpověděl mu Oliver zoufale.

" Jako bys ho vůbec neznal. On vůbec nepřemýšlí nad tím, co dělá. Je schopen v afektu neuvěřitelných pitomostí. Strávil jsem půl života tím, že jsem mu zachraňoval krk ze situací, do kterých se dobrovolně vrhal pokaždé, když to situace vyžadovala, a někdy ani to ne. Ve třetím ročníku jsem ho musel vlastním tělem chránit před vlkodlakem," prskl Severus zpět a naštvaně se posadil do křesla. Byl tak unavený, zničený. Oliver překvapeně zamrkal.

Jemu na něm fakt záleží. Že bych se v něm tolik spletl? Mohl by nakonec být pro Harryho tím pravým? Chtěl jsem je rozeštvat, protože jsem si myslel, že ho Severus jen využívá. Ale pokud ho skutečně miluje, mohl by se kvůli němu změnit...

" Mrzí mě to," řekl Oliver opatrně.

" To by mělo. Kdybys do toho nešťoural, byl by v pořádku."

" No tak úplně v pořádku nebyl, proto jsme to udělal," namítl Oliver a Severus ho umlčel pohledem.

" No dobře, neměl jsem to udělat takhle. Kdybych mohl něco..."

"Dobře, že to zmiňuješ. Pomůžeš mi s výzkumem. To je to nejmenší, co pro něj můžeš udělat."

" Jakým výzkumem?"

" Vytvoříme lektvar, který navrátí jeho senzitivní a motorické dráhy v míše do normálu."

" To je nemožné, nikdo to nedokázal," vytřeštil Oliver oči.

" Právě proto to musíme dokázat my.  My oba můžeme za to, jak na tom je," řekl Severus zírajíc do krbu, ve kterém plápolal oheň. Chvíli ani jeden nic neříkal. Oliver věděl, že má Severus pravdu.

"Kdy chceš začít?" zeptal se Oliver.

" Zítra. Potřebuji pár hodin spánku. Teď jsou u něj jeho přátelé, ale měl bys za ním zajít," řekl Severus unaveně. Oliver přikývl.

Severus potřeboval nutně sprchu a postel. Rozloučil se a vydal do sklepení.

***

" Jak se cítíš, Harry?" řekla Hermiona, když se vymanila z Harryho objetí. Poppy jim již v krátkosti řekla, co se stalo, než je pustila za ním.

"Jak myslíš?" povzdechl si mladík.

" Řekni, co pro tebe můžem udělat, kámo," zeptal se Ron ustaraně.

" Myslím, že toho moc dělat nejde. V pondělí mě vezmou k Mungovi a udělají nějaký testy nebo co... Ale podle toho, co říkala madam Pomfreyová, to stejně nevypadá moc nadějně," řekl Harry ponuře.

" Co se vlastně stalo?" zeptala se Hermiona rozpačitě.

" Jsem idiot, to se stalo," sevřel ruce v pěst.

" Cože?" nechápal Ron.

"Byl jsem rozčilený a sebral jsem koště. Vylítl jsme rovnou z okna svého pokoje. Nevšiml jsem si, že se blíží bouřka. Smetl mě silný vítr do jezera," vyprávěl Harry.

" Kvůli čemu jsou byl tak rozčilený?" zeptala se Hermiona.

" Pohádal jsem se se Snapem."

" S ním ses přeci hádal pořád..." namítl Ron.

" Akorát, že vy nevíte, že my dva...no že jsme se sblížili," zrudl Harry. Ti dva na Harryho zírali s pusou dokořán.

" Jo, já vím, jak to zní. Neměl jsem mu naletět. Prostě jsme se rozešli a já pak udělal tu blbost."