Nikdo, nikdy. [ Outer Banks - Druhý díl ]

2 : Zničení

,,Tvůj táta je naživu Kate. Jela jsem do New Yorku za ním, né za pracovní cestou. Kontaktoval mě po dlouhé době co nás našel a nabídnul mi setkáni, které jsem nemohla odmítnout kvůli tvé budoucnosti." v to se mi dech třikrát zrychlil. ,,Kate, selhávají mi ledviny a kdo ví jestli se vyléčím. Tvůj otec chce, aby ses přestěhovala za ním a žila v New Yorku."

• • •

Moment, ve kterým se mi svět zase obrátil vzhůru nohama nastal přesně v této chvíli.
Hned co to dořekla, podlomily se mi nohy, celá jsem se třepala a v sobě necítila už vůbec nic.
Spadla jsem jí do náruče a i když mi ukápla jedna slza, už jsem nedokázala ani brečet. Nechápala jsem nic, zase a znovu, když mě babička jen držela v rukou a zkoušela se mě i moje tělo uklidnit hlazením a polibkama do vlasů. Její tělo se uvolnilo a posunula nás doprostřed postele, kde jsem se schloulila zády k jejímu tělu a ani nevím jak usla.

• • •
Večer

Probudil mě něčí pohyb. Jiná než babičky ruka se obepla kolem mě a když jsem se opatrně podívala dolů čí je, poznala jsem Rafa. To už jsem se rychle zvedla do sedu, kdy jsem měla bradu položenou na kolenou a mnula jsem si čelo. ,,Jaktože jsi usla?" zeptal se, a mně došlo, že mu babička nic neřekla, takže se mi ulevilo. ,,Nevím, byla jsem unavená." nijak zvláštně jsem mu neodpověděla a rovnou se zvedala z postele na vlastní nohy, které po vstoupnutí zase začaly brnět. Ušla jsem to v pohodě ke skříni, kde jsem si chtěla vzít jen župan kdyžto Rafe prohlásil ,,Už začala párty u nějáké nové holky, půjdem?" vstoupnul si a divila jsem se, když nešel ke mně, ale ke dveřím. Nevěděla jsem, jak odpovědět ne, takže jsem jen kývla hlavou a vzala si ze skříně bílej top s šedýma teplákama, s černou kšiltovkou a Rafeovou košilí, kterou jsem mu kdysi vzala.

Když jsem si dávala řasenku, abych aspoň trochu vypadala jako člověk, v zrcadle jsem zahlédla telefon, na kterém blikalo čím dál tím víc zpráv a mně došlo, že jsem na něm nebyla pěkně dlouho.
Babička, která chce, ať se za ní stavím co nejdřív, upozornění od Instagramu, že uživatel jjmaybank, přidal nové stories, což obvykle - nikdy nedělá.

• • •

Na upozornění jsem klikla ve chvíli co přišel Rafe, kterýho jsem ani nenechala promluvit, protože jsem rovnou vpálila přímo do dveří.
Konečně se ten příběh načetl a když začalo hrát video, kde je on s pivem v ruce, vedle něj ta nová holka, Wheezie kámoška a JJova nová atrakce jménem Olivie, držící skleničku s čímsi růžovým a vypadající dost opile, zase mě zabolela hlava. Byla označená, takže jsem na její profil rychle sjela a to už jsem se krčila ve dveřích od auta, kdy se mi ruce třepaly při scrollováním jejíma fotkama.

• • •
Na místě

Vystoupila jsem z auta a protože jsme přijeli hodně pozdě, bylo jasný že všichni na Rafea budou čekat a že budou až přehnaně šťastní, když spolu, jeho ruka přes moje ramena projdeme ve dveřích. Všichni se začali bezdůvodně a až moc hlasitě radovat, a to mojí bolesti dvakrát nepomohlo. Hlava se mi točila a věci před sebou, místo, kam mě Rafe táhnul jsem ani nepoznala, protože se najednou všechno rozmazalo. Hlasitost hudby se pořád zvyšovala a zvyšovala, já pomalu nemohla ani chodit a nohy, jakoby mě opustily. Sedla jsem si na gauč a slyšela volání jako ,,Kate, čau, jak je?" od klučičích, dost povědomých hlasů. Když jsem si lokty podepřela o kolena a hlava mi spadla do dlaní, promnula jsem si oči a poté vlasy, které jsem si tak užehlila dozadu a konečně viděla před sebe, ale před sebou jsem viděla ho.
Kelce, který se mě pokusil znásilnit.
V dálce za ním, smějícíseho JJe s holkou v náruči kvůli tanci, a vedle mě Rafa, kterej mě tolikrát uhodil, kvůli kterýmu mi tolikrát tekla krev, kvůli kterýmu se tohle všechno děje a kvůli kterýmu mám díru v břiše, a možná i dítě v břiše.
Najednou, jako by mi bylo nejhůř za celou tuhle zkurvenou dobu.
Nepotřebovala jsem zvracet, potřebovala jsem to ze sebe dostat. Tyhle hnusný vzpomínky na něj, na něj i na něj. Sledovala jsem tváře kolem sebe, tolik lidí co mi ublížilo a tolik bolesti, za kterou můžu JÁ, a vlastně nikdo jiný.

• • •

Vstala jsem z gauče a rychle jsem se popadla za břicho. Rychle jsem se rozběhla ani nevím kam a přitom nic neviděla, ale nějakým způsobem se objevila v koupelně, kde jsem stihla zamknout a rychle spadnout na zem. Schoulila jsem se do klubíčka a držela si břicho s křečí, která byla všude po mně.
Potřebovala jsem něco udělat, něco, jak dát tyhle pocity se všema těma vzpomínkama který se pořád vrací pryč, a to navždy. Pravou rukou jsem se nahnula ke skříni pod umyvadlem, ve které jsem hmatáním shodila několik pracích přípravků, které se dokonce rozlily po zemi, dokud jsem nenašla to, co jsem ani nevěděla že potřebuju.
Vzala jsem to do ruky, shrnula si tepláky k lýtkům a v sekundě jsem po stehně čáru tahala dál a dál, druhou za druhou a u toho syčela bolestí jako blázen, dokud krev po stehně nestékala níž a níž.

• • •

Lehla jsem si zpátky na zem a když jsem znehybněná zavřela oči, vyrušilo mě bušení na dveře a prolívání hlasů s tím jedním, a to s JJovým.
Nemám mu jak pomoct, když nedokážu pomoct ani sama sobě.
,,Kate, jsi v pohodě?" nemohla jsem odpovědět. ,,Kate, kurva Kate! Otevři ty dveře!" jeho hlas mě říznul ještě víc kvůli tomu, co mu zase dělám a proč mu to vůbec dělám. Snažila jsem se nahnout pro kliku, posunout se trochu blíž a došáhnout na ni, kdyžto jsem uslyšela rozbití láhve a spadnutí střepů s klikou na zem.

• • •

Viděl mě takhle, bezmocnou, ležící v modré tekutině a kapkama krve v ní. Pět hlubokých, rovných řezných ran ze kterých ta bolest odcházela. Rychle popadnul bílý ručník, který mi rychle přitsikl na stehno a až moc ho tlačil na mě. ,,Kate.. do prdele, kurva!" jeho tělo mě silně obtáhlo a i když jsem se už netřepala já, teď se třepal a brečel on. Jeho vzlykání, které jsem takhle slyšela poprvé mi trhalo srdce na kousky a on se cítil stejně jako já, jenže ne svojí vinou, ale tou mojí.