Nothing can come between you and I [CZ]

7. DÍL

Čtvrtek a pátek utíká jako voda. Na víkend překvapivě nedostáváme ani žádné úkoly takže to konečně vidím na odpočinek.

V pátek večer sedíme na pláži a pozorujeme západ slunce. Řekla bych, že nic není krásnějšího než pláž zalitá zlato-červeným zapadajícím sluncem, skřehotání racků, kterých mám jindy plné zuby a parta lidí, na které se můžete vždy spolehnout.

Luke hraje na kytaru, občas zabrouká něco do rytmu, potom hraje, na naše přání, kousek Jersey. Zítra, až to nahraje, bude to úžasné, neskutečně moc mu v tomhle věřím. Když se na něj díváte s kytarou, je šťastný. Vypadá najendou o tolik moc mladší a vlastně starší. Vypadá šťastně. Blonďaté vlasy má od slabého větru pocuchané, oči má jen pro Al, úsměv pro každého. Existuje snad člověk s lepším srdcem než je Lucas?

Jo existuje.

Připomíná mi Peter, jehož ruce mě zvedají z písku a utíkají směrem k moři. Vlastně všichni běžíme k moři. Křičím a kopu nohama. Ne proto, že bych se bránila, proto, že jsem šťastná.

*

Ještě ten večer jsem já, Peter, Al a Luke na skypu. Nemáme žádné téma, o kterém bychom mluvili déle než pět minut. Aleisha za chvilku usíná a Luke si ji přes printscreen fotí. Peter se omlouvá a hovor vypíná, protože jeho mladší bratr chce spát a tohle ho prý hodně ruší. Už jsem jen já a Luke.

Sice je na Lukovo straně tma a já vidím jen jeho obrysy díky záři z notebooku ale i tak vidím, že se usmívá.

„Copak sluníčko? Nějaký dobrý den?“

Zašpetám polohlasem.

„To teda.“

Odvětí Luke a zkousne si spodní ret.

„Chci to vědět?“

Luke pokrčí rameny a koukne se na mě.

„Ty červenáš! Lucasi co je to?!“

Samozřejmě o tom, že červená nemám ani páru, podle jeho chování to je ale evidentní.

„Já a Ali jsme spolu..“

„SPALI!“

Dokončím za něj větu a zasměju.

„No teda wow, gratulace!“

Dál už se o tom nebavíme, vím, že jemu se o tom asi moc bavit nechce a já nemám potřebu vědět detaily.

Jsem ráda, že má šťastný vztah, i když se ve mně děje něco, co nedokážu popsat.

Po pár minutách vypínáme oba dva notebooky. Lehám si do postele a chvilku jen tak civím do stropu. Hlavou mi víří tolik myšlenek ale já se nedokážu soustředit ani na jendu z nich. Za chvilku zavírám oči a usínám.

*

Přijde mi, jako bych od doby, co jsem usnula vůbec nespala, když mě probudí vibrace mobilu. Otráveně něco zamumlám a zavolám jméno sestry, vlastně ani nevím proč. Linh je okamžitě u postele a bere můj telefon ale to už nevnímám, protože jsem znovu v říši snů. Za pět minut mě ovšem budí upištěný hlásek mojí sestry.

„Vstávej! Luke asi rodí, potřebuje tě!“

Lomcuje mým ramenem, nejradši bych jí jednu flákla, ale kdo by to odnesl? Ano já.

A kdo by za to mohl?

Ozve se hlásek v mé hlavě.

Ano já.

Beru si do ruky telefon a pokládám si ho na tvář tak, abych slyšela Luka, aby on slyšel mě a abych ho nemusela držet.

„Co?“ Řeknu rozespale.

„Sakra co děláš? Je skoro 12 pryč, jde se na pláž! A je to tam mimochodem, pan Hemmings přidal nové video!“

Zasměju se a zavrtím hlavou, takže telefon stejně padá a naneštěstí ho náraz na zem vypne. Vstávám z postele, dělám ze sebe člověka, sedám na kolo a Linh si samozřejmě sedá na štangli kola, aby náhodou někdě nechyběla. Obě vyjíždíme směrem k pláži, je další slunečný den, 22.2. 2011.