Upravená láska

Probuzení

Klapání. Jenom to klapání. Co tam dělá? Nemá tu co dělat. Běž pryč. Neodchází. Do háje, to je fakt neodbytný. Aha. Uvědomění. To byl sen a teď mě probouzí podivné klapání na okno. Otevírám oči.

Nade mnou bělostný strop mého pokoje, kolem mě má huňatá peřina. Hřeje mě, nechce se mi z postele. Venku je tma. Noc. Jsem doma. Měla bych ověřit ten zvuk. Chci spát, zavírám oči, neodbytný zvuk mě však nutí je znovu otevřít. Zívám. Ubíjející únava mě váže k lůžku jako ta nejsilnější pouta. Zívám znovu. Zaháním svůj polospánek a vyrážím vstříc novému dni.

Můj pohled přejíždí po pokoji. Tmavá silueta piana zakrytého béžovou látkou tvoří na zemi prapodivný obrazec. Zavřené skříně mě děsí. Na jedné jsou pruhy světla vytvářené roletou, a vytvářející zvláštní károvaný obrazec na praporu pověšeném na skříni. Pohled mi sjíždí ke dveřím. Jsou pevně zavřeny a akustická pěna na nich jistě zaručuje, aby nikdo jiný neslyšel klapot, jež pomalu přibývá na hlasitosti. Vzpomínky. Pořídila jsem ji, aby ode mě měli rodiče pokoj, když hraju, když si pouštím muziku, nebo když se do ní rozhodnu hulákat.

Můj zmatený výraz se mění ve slabý úsměv. To klapání jde od okna. Očekávání. Pokládám své bosé nohy na načechraný koberec. Jemný dotek kobercových štětin mi přináší příjemný pocit. Úsměv se mi rozlévá po tváři ještě víc. Cítím vydýchaný vzduch. Zapomněla jsem si na noc otevřít okno. Již skrz něj skoro vidím, natáčím roletu, světlo a stín se pohne. Jak jsem čekala, okno protějšího domu je otevřené.

V něm stojí June. Na její momentálně unavené tváři se skví trochu rošťácký úsměv smíšený se špetkou soustředění. Její vlasy, do háje, její vlasy stáčejí se v ladných křivkách a rámují její dokonalý obličej s očima zářivýma jako dvě hvězdy, dva poklady vsazené v její duši. Její přítomnost prosvětluje noc. Musím myslet na něco jiného. Její podmanivý smích, nejde mi to, její úžasné vtipy, její krása, její svět vždy tajemný a hřejivý.

Otevřu okno. Uvědomění. Klepání způsobovaly kamínky, jež mi na okno házela ona. June po mě stejným způsob hodí jeden za svých spikleneckých pohledů a naznačí mi, ať zůstanu u okna. Co dělá? Čekám, stojím, přemýšlím. Třeba mi chce něco ukázat nebo mi chce dát nějaký vzkaz. Přichází s papírovou koulí a ukáže, ať o kousek ustoupím. Měla jsem pravdu, je to vzkaz. Asi. Něco musí potřebovat. Musí to být důležitý.

Otevřeným oknem dovnitř doletí papírová koule a s hlasitým žuchnutím dopadne na zem. Panika. Zmatek. Popadám kouli. Běžím do postele. Rodiče se jistě probudí. Náhlé uvědomění. Akustická pěna. Neprobudí se, úleva. Sedám na postel, cítím to jemné obětí, únava však již vymizela. Do pokoje proudí čerstvý vzduch. Odtrhávám izolepu držící kouli pohromadě, uvnitř je kámen. Na papíru, který byl kolem, je však napsaný vzkaz. Myslím, že je čas se pořádně provětrat holka. Typická June. Potřebuji po tobě pár věcí. Uprostřed noci. Pohled na hodinky. V jednu ráno! Proboha. Nejdůležitější je ten žebřík, co máte na půdě. Už teď vím, co s ním chce dělat. A nezamlouvá se mi to. Strach, nejistota, úsměv. Pomocí něj ti přelezu do okna. Jak jinak. Připrav si s sebou řidičák. Ona chce někam jet autem? Sakra. To bude něco. Miluju tě, tvá June. Já tebe taky.

Myšlenky na naše společně strávené dny. Kavárny, kina, obchodní domy, příroda, první polibek v autě, škádlení chlapů a předvčerejší rozloučení plné dotyků. Rozhodnutí nedělat nic ukvapeně. Mávnu na June, ukážu zdvižené palce a pohodím svými kratšími růží žíhanými vlasy. Ona na oplátku, bože! Zaražení. Odstoupí od okna, rozhlédne se a odhodí svůj svršek. Mému oku lahodící tvary, chtíč, chci za ní. Vydráždí mě úsměvem. Musím pro ten žebřík.