Upravená láska

Nádrže

Otáčím klíčky v zapalování. Zarachocení, motor zakašle a pak naskočí. Všechno je v největším pořádku. Usměji se, když pokládám nohu na plynový pedál a odjíždím od Junina domu. Nechávám jej za zády.

„Pro první úkol nebudeme muset jezdit příliš daleko. Stačí pomalu," ozývá se June. Přeřadím. Jedu pomaleji. Míjíme domy v naší ulici a míjíme domy ve vedlejších ulicích.

„Trocha rychlosti neuškodí," říkám.

Pohlédnu na ni. Ona hledí vpravo: „Nikdá jsem nepochopila, jak to, že se tadle ulice jmenuje Ďáblova. Jedinej ďáblík, kterýho v okolí znám, právě sedí vedle mě"

Otáčím se zpět dopředu. Štěstí. „Ale to jsem si snad ani nezasloužila."

„Kdo jinej jo?" otázka. Krátké přemýšlení, dávat pozor na odbočky.

„Ty?" odpověď otázkou. To se nemá dělat. No co už.

„Mimo mě?" otázka ještě divnější. Krčím rameny.

„No to asi nikdo. Nás dvě nikdo nepřekoná."

Cítím, jak přikyvuje: „Tady zatoč, a pak zajeď ke kraji a probereme první část naší mise." Já to věděla. Nevydrží nic neříct. Neudrží to dlouho v sobě.

„Uuu, to jsem ani nemusela čekat moc dlouho. To jsem nečekala, že bys mi něco vyžvanila hned v prvních pár sekundách, vůbec to tak neděláš vždycky." Zatáčím a trošku víc otočím volantem a rovnou zajíždím ke krajnici. Nechávám auto zastavit.

„Mám se urazit?" žertovně se na mě podívá.

„Proboha, jen to ne," snažím se ji trumfnout. Ironie z mého pohledu jen srší. Ona se jen usměje a ukáže na zamčenou branku kousek před námi. Vstup k vodním nádržím. Z dálky vidím zámek. Vešlo by se tam auto, kdyby nebylo zamčeno, snad nechce June, no jistě že chce, jako bych ji neznala.

„Ty se chystáš rozmlátit tu branku, že jo?" ujistila jsem se.

„Jasně, úplně ji rozmrdám. Přines mi ten dynamit z kufru a můžem začít." Zkoumavě ji pozoruji. Dělá si srandu.

„Ale, jsem netušila, že ty ráda výbuchy." Hraji si s volantem. Čekám. Slyším od ní smích. Pak ticho. Hledím do tmy venku, nikoho nevidím. Co by si asi pomysleli, když tu takhle stojíme. Ticho se protáhlo.

„A jakej je teda plán?" zajímám se, bojím se ticha.

„V kufru mívá máti štípačky. Přeštípnem zámek a můžem jet." Otevírá dveře. Cítím nejistotu a zvědavost.

„A proč?" ptám se. Nechápu to. „Proč tam vlastně jedeme?"

„Předpokládám, že odpověď, 'protože je to součástí mise' není dostačující," ptá se mě skrz pootevřené dveře. Nechce se zdržovat. Spěchá? Potřebuji o tom vědět víc.

„Ne." Zamítavá odpověď mi z lehkostí vyletí z úst.

„No, ptáš se proč? Na to je jednoduchá odpověď (usměje se), protože můžeme. Copak ses mi sama nesvěřila, že bys k těm nádržím chtěla někdy v noci při měsíčku, trošku okusit to zakázané ovoce." Uvědomění, červenám se, radost. Má pravdu. Jaktože si to pamatuje? No asi je holt opravdu tak skvělá.

„Jako jo, ale jsou tam lepší přístupy a... a... ale proč se vůbec snažím. Tenhle plán je boží." Usměji se, sahám po klice, chci to udělat. Vystupuji z auta a spolu s June jdu ke kufru. Je tam první a otevírá ho. Vidím ty obrovské štípací kleště v boční přihrádce. Natahuji ruku, June je u nich dřív, ale přenechává mi je. Cítím chlad v rukou, když je sevřu. Slyším bouchnutí zavíraného kufru, zatímco kráčím k plotu. Kroky se rozléhají po tiché ulici. Tma je prosvětlena lampami, branka se však noří ve stínech, za chvíli jsem v nich i já. Přikládám zuby kleští k řetězu, který drží branku zavřenou.