Upravená láska

Známosti

June řídí. Sice nemá řidičák, ale očividně řídit umí. Musela by to být fakt smůla, kdyby nás dnes takhle pozdě zastavili cajti. No a kdyžtak bychom se pak rychle vyměnili. I když to by nás možná viděli. Co když by nás při tom chytili? No co, stejně by na nás nic neměli, nic nás nezastaví. Je zbytečné se strachovat.

Vlevo nízké stromky a sem tam nějaké osamocené domky, vpravo holé kopce za rozlehlou dálnicí. Tohle je stoprocentně cesta do San José. Asi vidím první domy Haywardu a San Leandra. Teď stačí jet na jih a budeme tam, pokud tedy June neplánuje ještě nějakou další šílenost. I když by mě to asi popravdě nevadilo. Zatím se všechno vyvíjelo skvěle. No teda až na tu situaci u nádrží. Ještěže je to už za námi.

Přivírám oči, jsem ospalá. Mlčení mě uspává, není mi však nepříjemné. Nějak se to teď tak hodí. Nevím. Možná je mi jenom příjemné, že nemusím za všech okolností vymýšlet co říct.

„Tak jaká? Dobrý?" ptá se mě June, podivně opatrně. Asi se pořád bojí, že jsem na ni naštvaná. Měla bych ji ujistit, že ne.

„Jo, úžasný, jsem ráda, že jsme si takhle vyrazili. Chtělo to něco takovýho. Doufám, že to budeme podnikat častěji, jenom možná bez těch stresu plných chvil a tak." A byla to pravda. Hrozně ráda bych s ní trávila víc času. Poslední dobou začala být taková odtažitá, možná to má co dočinění s May. Co možná, určitě. Jakmile zmizela, tak June neví co dělat. Možná i proto jsme si dnes vyjeli. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je mi s ní vlastě dobře. Teprve teď to začínám doceňovat. Netuším, co bych bez ní dělala.

„Kéž by to šlo," odpovídá mi smutně. Nechápu ji, ale bojím se ptát. Když dostane ty svoje náladky, tak je lepší ji nechat. Nemám sílu na vážný rozhovor a ani náladu. Rychle měním téma.

„A co konkrétně plánuješ dál?"

„Teď potřebuji navštívit jednu svoji zašívárnu. Mám tam ukrytej pořádnej foťák. Budeme ho potřebovat použít na náklad v kufru. A taky ti to tam chci ukázat. Je to tam pěkný. Jako fakt mega."

Podezření. Foťák? Vždyť máme mobily. Sahám do kapsy. Já si nevzala mobil! No tak mobil nemám. „Kolik, proboha, těch zašíváren máš? A kolik budeme ještě muset navštívit, než budeme mít všechno pro tu tvoji misi?" ptám se nevěřícně.

Vrtí hlavou, povzdech: „Už jenom tahle jedna. Pak už žádná. Slibuji. A mám jich tolik kvůli mojí skvělé matičce."

Přikyvuji. Jsem spokojena. Hledím z okýnka na rozsvícené lampy předměstí. Začíná být nejistá. Co se s ní děje? Vypadá to, že ta zašívárna bude něco víc než jenom místo na schování věcí.

„Už jsme skoro tam," ujišťuje mě, špatně si vykládá můj neklid. Kývám hlavou. Jsem ráda. Kolem jsou stromy a napravo prosvítají střechy nějakého školního komplexu. To bude ta střední o které mi vyprávěla June. V jednu chvíli prý hrozně usilovala o to, aby tam mohla jít, ale matka jí přihlásila na tu naší. To je asi dobře, jinak bychom se asi nikdy takhle nesblížil. Všechno by bylo jinak.

Auto zastavilo. June vytahuje klíče ze zapalování: „Tak jsme tady."

Vidím jen nějaké garáže. Nejsou tu lampy, na začátku ulice byly poslední. Oči si zvykají. Černočerná temnota ustupuje, což odhalí i rodinné sruby. Vypadají opuštěně. Některé jsou polorozpadlé. Rozhodně to nevypadalo jako místo, které by June nějak lákalo. Ale asi o ní holt nevím všechno.

„To je ono, ty polorozpadlý dřevěný domky?" ptám se s nevírou v hlase. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím.

„Ano. To je ono. Ani nevíš, kolik jsem tady dřív trávila času."