Obsessed by Weasleys

XI.

-pohled Benjiho-

Chvíli jsem se flákal po chodbách, neměl jsem chuť ani zájem ztrácet čas s nějakým nácvikem tance, když budu tančit tak maximálně sám se sebou. Přemýšlel jsem, co bych pro zkrácení mého volného času mohl dělat, poté mi do hlavy vnikl nápad. Mám rád lektvary a nevadí mi se je i učit. Proto jsem se tedy otočil na patě a vydal se směrem do knihovny.

Hodina mi ještě nezačala, ale bylo mi to jedno. I když jsem měl čas na to, abych se tam přece jen ukázal, neměl jsem to v plánu. Protože proč? Abych se tam přede všemi ztrapnil? Ne, děkuji. To radši budu sedět v knihovně a budu pročítat knihy až do nekonečna. Během pár dalších minut se školou rozeznělo ticho. Z nejbližší místnosti se rozezněla plesová hudba. Myslel jsem, že proti sobě vztyčím hůlku a vyslovím jedno z nepromíjitelných kouzel. Neučinil jsem tak. Radši jsem zabořil oči mezi řádky a studoval přípravu lektvarů, kterou jsem stejně uměl nazpaměť.

Nejlepší na tom asi bylo to, že každému hodina končila jinak, proto jsem během chvíle uslyšel desítky kroků jak se rozlénají chodbou. Mezi hlasy jsem poznal ten patřící mé sestře. Tušila, že jsem tuto hodinu přeskočil a tak mne nemusela ani hledat. Automaticky zabočila do knihovny a usedla vedle mne. Nemohla chybět ani zrzavá dvojčata a Ron.

,,Co tu provádíš?'' Dotázala se Zoya, jako by snad netušila, jak odpovím.

,,Přeskakuju hodinu, ty se ještě ptáš?'' Zakýval jsem hlavou.

,,Proč? Zajímalo by mě, jak to vypadá když Snape tancuje.'' Nadhodil George a věnoval pohled Fredovi. Nad tou představou jsem se musel usmát, vidět Snapea tančit musí být opravdu pokukaná. I když moc nepočítám s tím, že se zrovna on hýbal. Přeci jen, beztak tam stál a s tím jeho kamenným výrazem vysvětloval, jak se to vlastně tančí. Ale idea to byla dobrá.

,,Kde je ten neomalený parchant?'' Ozval se hlas člověka, o kterém byla řeč.

,,Vlk o vlku a vlk na chodbě.'' Nadhodil Ron a my se všichni podívali do chodby, jediné co jsme ale viděli byl ten jeho tmavý plášť, který za ním vlál jako vlajka na stožáru.

Dokud nenakouknul i do knihovny.

,,Kde je váš bratr?'' Dotázal se mé sestry a všem nám ztuhla krev v žilách. Jakmile se rozešel naším směrem, musím říct, krve by se ve mně nedořezal.

,,Nevím. Myslím, že má hodinu.'' Pokrčila rameny a dvojčata i Ron si stoupli, aby mi vytvořili jakousi stěnu.

,,Má být na mé hodině.'' Sykl podrážděně a Zoya pokrčila rameny.

,,Tak to nevím jak vám pomoci. Od rána jsem ho neviděla, já sama se teď vrátila z hodiny.'' Uvedla na ''pravou'' míru.

,,A co tu studujete, Baneová.'' přistoupil o krok blíž s nedůvěřujícím tónem v hrdle.

,,Lektvary.'' Řekla a nadzvedla knížku. Snape s udiveným výrazem přikývl, otočil se na patě a opravdu odešel. Když byl dostatečně daleko, skoro jsme až začali tleskat, že se nám podařilo mne zatajit.

,,Díky.'' Poděkoval jsem a má sestra mávla rukou.

,,Za málo.'' Řekli jednohlasně Fred s Georgem a dali se na odchod.

,,Georgi?'' Ozval se Ron zpoza mých zad, kde doposud seděl. George za ním otočil pohled a dal mu tak najevo, že má mluvit.

,,Kam jdete?'' Dotázal se a jeho bratr pokrčil rameny, poté beze slov oba opustili místnost.

,,Také už musím jít. Mám hodinu létání. Opatruj se. A dávej si teď na Snapea bacha.'' usmála se a vlípla mi pusu na tvář. Přikývl jsem a zamával ji na rozloučenou.

A zase jsme tu byli sami.

,,Musíme si promluvit,'' začal jsem. Ron lehce kývl na souhlas.

,,potřebuju vědět, jestli.. začnu jinak. Co si myslíš o té páteční sešlosti?'' zakoktal jsem se, ale statečně jsem pokračoval dál.

,,No.. byla fajn. Líbila se mi. Užil jsem si to. Co si o tom myslíš ty?'' Promnul si zátylek a mne se na nose vytvořily kapičky potu.

,,Jo. Byla fajn.'' Musíš se ho zeptat. Nemůžeš už dál žít v případném omylu.

,,A co ta část kdy jsme si.. však víš..'' Polkl jsem nejistě.

,,No..'' Nadechl se ale okolnosti mu nedaly možnost odpovědět.

,,Ronalde! Kde celý den jsi?! Hledáme tě po všech čertech, tak honem! Copak jsi zapomněl, že máme hodinu létání s Madam Hoochovou?'' Hermiona zuřila. Chytla Rona za rukáv a postavila ho na nohy.
Jediné co stihl říct bylo 'promiň' a už byl pryč. A tak jsem tu opět sám. Podle času mi bylo jasné, že mám hodinu věštění s profesorkou Trelawneyovou. Zvedl jsem se tedy a opatrně jsem se vydal do svého pokoje. Pokud potkám Snapea, v Bradavicích končím. Úspěšně se mi povedlo dostat se v suchu na svůj pokoj a tam sebrat brašnu s učebnicemi a potřebnými věcmi na další tři hodiny.
Zajímalo by mě, jak se Ronovi na hodině létání daří.

Seděl jsem ve Velké síni a čekal na Zoyu. Kde se zase toulá? Čekal jsem tam takhle ještě asi patnáct minut. Nakonec vešla za doprovodu jednoho hocha z Kruvalu. Koukal jsem jako z jara. Před stoly se rozdělili a každý si šel sednout na své místo.

„Kdo.. to je?" Podíval jsem se na zmíněného kluka a ona se nadechla.

„Jmenuje se Nikolaj. Je to bratr Viktora Kruma." Odpověděla a napila se dýňové šťávy. Poté se ohlédla kamsi za sebe a zklamaně vydechla.

„On si to beztak nijak nebere. No tak, nech ho." Usmál jsem se a ona lehce přikývla.

„Jo, máš pravdu. O nic přeci nešlo." Usmála se a nabrala si francouzské brambory. Moc jich ale nesnědla.

„Bavil jsem se s Ronem." Nadhodil jsem a ona zpozornila.

„A co říkal?" Zvědavě kývla hlavou.

„Že si tu sešlost užil." Řekl jsem, co Ron stihl říci.

„A dál?" Zakývala udiveně hlavou.

„Nestihl odpovědět. Přišel by pozdě na hodinu, přišli pro něj Harry s Hermionou." Pokrčil jsem rameny, ale mrzelo mě to.

„Bože můj. Oni taky musí být všude." Má sestra lehce protočila očima.
Už ji to taky štvalo, viděla, že mi vždy sebrali tu možnost bavit se s Ronem o důležitých věcech.

„Já vím." Povzdychl jsem si a opřel se bradou o zápěstí.

„Vlk o vlku a vlk ve dveřích." Kývla hlavou Zoya a já otočil svůj pohled za vchodem do Velké síně a opravdu, do dveří vcházel Ron za doprovodu Harryho a Hermiony.
Protočil jsem očima a zadíval se do svého prázdného talíře.

„Můžeš na slovíčko?" Poklepal mi kdosi na rameno. Ohlédl jsem se za hlasem a kdo tam nestál. Ron. Díval se mi do očí a lehce se usmíval. Věnoval jsem pohled Zoye a poté jsem pomalu přikývl. Zvedl jsem se tedy od stolu a vydal se za ním.

„Chtěl jsem pokračovat v tom, co jsme nedořešili.." nadhodil v chodbě.

„Dobře.." přikývl jsem trochu nejistě.

„Začnu od začátku. Ta sešlost pro mě byla celkem nudná. Jako každá z těch, kterou kdy moji bratři uspořádali. Dokud jsi obrazem neprošel ty." Ron se usmíval od ucha k uchu.

„To rád slyším.." usmál jsem se nazpátek.

„No ale popravdě.. to co se stalo pak jsem nečekal. A myslím, že být střízlivý, neuděláš to." Pokrčil zklamaně rameny.

„Ale jo! Udělal bych to! Někdy.. v budoucnosti." Snažil jsem se zachránit situaci.

„Takže to nebylo bezvýznamné?" Trochu se sklonil, aby se mi mohl podívat do očí, jelikož je přeci jen o dost vyšší než já.

„Nebylo. Vážně ne." Uhnul jsem pohledem.

„To jsem rád." Usmál se a o krok přistoupil.

„Co to děláš?" Zaraženě jsem mu hleděl do tváře.

„Pojď sem." Řekl a naklonil se.