Konečně hodiny oznámily pátou odpolední a ty můžeš vypadnout z práce. Je pátek, a to si žádá nějakou akci. Kino, divadlo, nebo snad diskotéku? Chodí ještě vůbec někdo na diskotéku? Těžko říct, když jsi většinou zalezlá s knihou v posteli a hltáš romantické příběhy někoho jiného.
Víš, že bys to měla změnit. Že pokud budeš věčně sedět doma, nemáš šanci někoho potkat a poznat. Že dopisování po internetu není reálný život. Že jestli má nastat změna, musíš se o ni přičinit sama.
Jenže dnes to nejde, že? Co je to tentokrát? Nemáš umyté vlasy? Nestihla sis oholit nohy? Dostalas to? Jsi unavená? Nebo máš pocit, že by to byla jenom ztráta času, protože v klubu bude minimálně o sto padesát hezčích, hubenějších, vnadnějších, nebo jinak -ějších holek?
Ale no tak, zlato. Víš dobře, že to jsou jenom výmluvy. Tvé zrcadlo ti už mnohokrát řeklo, že jsi právě tak dokonalá, jak jen můžeš být. I ty pihy, co nesnášíš, tě dělají právě tak roztomilou, abys zaujala objekt svého zájmu. I teď ti to říká, tvůj odraz, který ti hledí se vší vážností do očí, ti vysvětluje, že jsi perfektní.
Sleduješ se. Každou křivku obličeje, na který nanášíš líčení. S podivem, protože sama ještě pořádně nechápeš, že to skutečně děláš. Opravdu se chystáš ven. Nanášíš si linky na víčka a hledáš jakoukoliv drobnost, jež by tě přesvědčila, že zrcadlo nelže. Co třeba ty perfektní řasy, které ti sahají až k obočí? Nebo plné rty, za které spousta ženských platí tisíce? Lesklé vlasy sahající po ramena, které nepotřebují jinou než přírodní barvu, aby zazářily na slunci?
Vidíš to. S rozšířenýma očima hledíš na sebe sama a cítíš, jak ti buší srdce. Rozehřívá tě, žene krev v cévách rychleji, až se ti pokožka pokryje slabou červení.
Koušeš se do rtu. Ruce se ti chvějí. Třesoucími prsty sáhneš na lísteček nalepený v rohu zrcadla.
„Jsi perfektní," přečteš tak tiše, že to v hudbě, která hraje v rádiu na stole, není ani slyšet.
„Jsi per-kfektní," zakoktáš se. Jak dlouho už to na tom skle máš? Dost dlouho na to, aby ses to naučila říkat pořádně. Navíc s tebou nikdo není. Nikdo tě nemůže slyšet. Jen ty. A ty to potřebuješ slyšet. Pěkně nahlas. Zřetelně. Upřímně.
„Jsi perfektní," řekneš už dostatečně nahlas, ale pořád to není ono. Ruce se ti klepou, srdce bije na poplach a tváře ti hoří studem. Připadá ti zvláštní mluvit sama k sobě. Pořád sis nezvykla, přestože máš trénovat. Nemůžeš očekávat, že tě někdo uvidí jinak, než se vidíš ty. A ty to dobře víš, proto ses na tu cestu vydala.
Narovnáš se. Sáhneš po hřebenu, lísteček nalepíš zpět. Slova znáš, nepotřebuješ na ně hledět. Místo toho se necháš zajmout do svého vlastního pohledu, zatímco si pročesáváš své vlasy.
„Jsi perfektní," oznámíš dívce naproti sobě. Zalapáš po dechu. Ona se usmála!
V hrudi se ti rozlévá příjemné teplo, které se posouvá až do konečků prstů. Srdce ti pořád uhání v hrudi, ale úplně jinak. Tak zvláštně hezky, jako by tě chtělo zevnitř obejmout a podpořit to, co si konečně uvědomuješ a nebojíš se říct nahlas. Ruka s hřebenem se zastaví na stole. S pootevřenými ústy hledíš na někoho jiného. Tu dívku znáš, a přece ne. Jsi to pořád ty? Jistěže ano. Ale teď už konečně víš, že máš celou dobu pravdu.
Překvapená? Tvůj výraz tomu rozhodně odpovídá. A stačilo tak málo – věřit si. Teď už si věříš, že?
„Jsem perfektní," oznámíš svému odrazu. Usměje se na tebe a kývne na souhlas.
Jsi.
A/N: Uf. Tak tohle bylo náročnější, než jsem čekala. Ani si nejsem jistá, jestli to vystihuje zadání. Na rozjezd bych potřebovala něco temnějšího než zrovna překvapení, protože se mi v hlavě honila akorát samá nepříjemná překvapení, jako když někdo někoho přistihne s milencem v posteli (nebo překvapí vraha, zajede koťátko a podobné ošklivosti), a to jsem do tohoto tématu cpát nechtěla. Tak vybralo překvapení z toho, že dívka - nebo spíš mladá žena - konečně zjistí, že je celou dobu jednoduše perfektní.
Budu ráda za zpětnou vazbu. A posledního února tu bude další část.
Mějte se krásně.PS: Na mém profilu je seznam čtení prociťto2022, kde můžete nahlédnout k ostatním, jak se výzvy organozované @junitka zhostili oni.
ČTEŠ
Zrcadla (povídková výzva 2022)
Historia CortaJsi tu. Vidíš. Slyšíš. Cítíš. Ale je to skutečné? Pokud to chceš zjistit, stačí jen nahlédnout do svého nitra a spatřit vše, co se uvnitř nachází. Bude to veselé. Hravé. Smutné i bolestivé. Ale především to bude silné. Snad. ~~~ Povídková výzva #p...