Zrcadla (povídková výzva 2022)

Okno (Zmatení)

V místnosti je šero. Úzkým proužkem zpoza zataženého okna závěsem sem proniká akorát tolik světla, že sotva dokážeš rozeznat obrysy nábytku. V hlavě ti probleskne, že je nejspíš brzy ráno, sotva chvíli po východu slunce. Rozhlédneš se, ale moc platné ti to není. Tvá ložnice doma nemá takové uspořádání jako tato. Kromě postele, ve které ležíš, tušíš u jedné ze zdí skříň, vedle pak psací stůl, komodu a další skříň.

Posadíš se. „Do prdele," zahučíš a chytneš se za hlavu. Dokud ses neposadila, bylo ti celkem dobře. Ale teď se tmavý pokoj začíná točit a vysmívat se ti. Kolik těch panáků večer bylo? Pět? Deset? Víc? Proč se ta podlaha tak strašně točí?

Prsty ti zajedou mezi vlasy a chytnou rozcuchané prameny. Snažíš se uvědomit, kde vůbec jsi. Jak ses sem dostala. Kdo tě sem vzal. A proč.

Nemůžeš si vzpomenout. Srdce ti začíná bušit v panice. Čekáš, až se houpající zdi trochu ustálí a začneš se rozhlížet. Oči máš rozšířené, jak se snažíš ostřit, vzpomenout si a dovolit zamlžené mysli, aby odkopla nesnesitelnou kocovinu někam pryč.

Pohled ti padne vedle postele. Najdeš tam sklenici vody a Ibalgin. Nakrčíš nos. Někdo evidentně ví, jak je ti blbě. Ale kdo? Tvé zmatení se stupňuje. Tolik otázek, na které nemáš odpovědi! Chceš je znát. Cítíš hladovou touhu po odpovědích.

Natáhneš ruku a sáhneš po připravené tabletě. Po paži se nesveze žádný rukáv. U žaludku tě píchne a zatmí se ti před očima. V rychlosti stáhneš ruku zpět a nadzdvihneš deku. V hlavě ti proběhne několik šťavnatých nadávek. Ale ani skutečnost, že jsi nahá, ti nepřinese žádnou vzpomínku.

Hlava je prázdná. Temno. Nic. Ruce se ti třesou. Přitiskneš si k sobě pokrývku, jako by to měla být tvá zbroj.

Dveře se se zaskřípěním otevřou a ty zaúpíš. Světlo z chodby tě oslní a zvýší bolest hlavy. „Jsi vzhůru," konstatuje podmanivý hlas s lehkým pobavením. „Jak je?" zeptá se a ty mátožně zvedneš oči. Peřinu si přitáhneš ještě blíž.

„Co tu dělám?" odpovíš otázkou. V muži poznáváš svého kolegu. Toho, co o něm sní polovina žen ve firmě. Začínáš tušit průšvih. Jestli ses s ním vyspala... Ani nevíš, jestli nemá manželku. A jestli to nevykecá celé firmě.

„No, momentálně sedíš na posteli," zasměje se, zavře dveře a bez okolků se posadí k tobě na postel. Vezme tabletku a sklenici a obojí ti to podá. „Vem si to. Už večer jsi vypadala, že to budeš potřebovat."

Váháš. V hlavě ti buší tisíce kovadlinek a ostrá bolest ze světla ti zrovna nepomohla. Ani to, že už se nemusíš zmateně rozhlížet. Teď už víš, že jsi u něj doma. Což je ale nejspíš horší, než kdyby ses probudila mezi smetím.

Nakonec si pilulku vezmeš a zamumláš poděkování. „Kde mám oblečení?" zeptáš se tiše.

„V sušičce. Upadla jsi včera do bláta, tak jsem ti ho dal vyprat. Můžeš si zatím půjčit něco mýho. Za půl hoďky to bude hotový."

Nechápavě zíráš. „V sušičce?" ujišťuješ se překvapeně. „Ty to umíš používat?"

Z jeho úst se ozve perlivý smích a modré oči vesele zajiskří. „To je divný, co? Ale co mi zbejvá, když nemám žádnou ženskou v domácnosti?"

To tě mírně uklidní. Naštvané manželky se zřejmě bát nemusíš, pokud k něčemu došlo. Zmateně hledíš na pánskou košili, pro kterou se zvedl do skříně. A pánské boxerky, které neodpovídají jeho velikosti.

Znovu si dáš obličej do dlaní. Tohle je příliš na tvou bolavou hlavu. „Bože," zašeptáš a útrpně zavřeš oči.

„Počkám dole. Michal udělal snídani. Doufán, že jíš vajíčka," pozve tě a vydá se zpět ke dveřím.

„Michal?" zopakuješ a nechápavě zvedneš obočí. Už si připadáš jako idiot, že nejsi schopná vyplodit rozumnou větu. „Máš syna?"

Vybuchne smíchy a šibalsky na tebe mrkne. „Bejt tebou, tak to před ním neříkám. Vypadá dost mladě a dost si to bere."

Zamrkáš. „Já se asi dneska vůbec nechytám," přiznáš neochotně. „Kdo si co dost bere?"

„Přítel přece. Tak pojď. Fakt se snažil. Tak ať není zklamanej, že to vystydne." Zavře a nechá tě samotnou.

Zjišťuješ, že se ulehčeně usmíváš. Vůbec nikdo netušil, že je tvůj kolega gay. Jsi první, kdo o tom ví. Ale co je nejdůležitější – můžeš zůstat klidná.

Nic se nestalo.

Teda upřímně zatím z téhle výzvy moc dobrý pocit nemám. Doufám, že březen už bude lepší a nebudu to psát narychlo, abych to stihla.

Mějte se krásně.